Žába na prameni aneb prababička v akci

Sedí přede mnou žena. Manželka, maminka tří dětí…dcera…vnučka…pravnučka… Vypráví mi svůj příběh, kterým se line únava, bezmoc, bezvýchodnost, zklamání.Cítím z ní touhu usnout, pořádně se vyspat a pak se v plné síle  probudit z něčeho co byl jen sen. Náročná životní a dost možná i opakující se situace, ze které jako kdyby se nedalo dostat ven. Před očima mi naskakuje obrázek. Jako kdyby někdo vzal A4 papír a na něj namaloval krásnými barvami svůj životní příběh.Přiběh, který ještě navíc zalévají sluneční paprsky.Každopádně není to, to jediné, co se na obrázku nachází. Celá tato barevná část je pokrytá jakýmsi těžkým bahnem. Bahno ulpívá a dusí. Je to obraz přesně vystihující ženy příběh.Díky formátu A4 není vidět odkud to bahno pramení. Prostě je. Dobře. Život ve svých rukou nabízí možnost kresbu zmačkat, zahodit a vytvořit novou. V rychlovizi vidím jak se tato situace děje…a opět vše z ničeho nic pokrývá bahno.Znovu. Znovu. Znovu. Znovu. Znovu.Do prostoru mezi mnou(zrcadlem)a ženou se vkrádá bezmoc hustá tak, že by se dala krájet. Nemám jedinou myšlenku, jedinou indicii kudy dál. Temno. Bezmoc. BEZMOC. Musím být silou vůle silnější. Vstupuji do tématu bezmoc a žena se mě ptá, kde ke mně přišla. Putuji časem. S ní jsem celý její život.Kód…vzorec životního chování/myšlení, který byl ženě dám „do vínku.“ I když její vize je žít život naplno, tenhle „kód“ jí jednoduše řečeno, dál nepustí.Energie/strategie (v) bezmoci je hodně silná.Mám co dělat, abych zůstala nad věcí.Jdeme po časové ose dál.Kde se vzala? Maminka.Babička.Prababička.U prababičky se zastavujeme.Tam je příběh.Tam je příčina.Tam je „něco“, co je stále aktivní a nedořešené. „Ano, říká žena. „Prababičce zemřel muž a ona zůstala se sedmiletou holčičkou sama.Absolutně rezignovala na život. Rozhodla se, že už bude jenom přežívat.“ V roli bezmoci už nemám co říct. Přesunuji se tedy do role prostředníka mezi ženou a prababičkou.Otvírá se příběh, který se netýká jenom jí.V tom nejlepším úmyslu zastavuje životní energii celému dalšímu rodu. Život je peklo a ona z něj odchází s hlubokou modlitbou(milionkrát promodlenou), aby to peklo(rozuměj život)pro ní a všechny další skončilo. Život(peklo) nepovoluje se. Zatahuje pomyslené kohoutky proudící životní energie a usedá doslova jako žába na pramen.Není v tom zlý úmysl.Je v tom víra, že to nejlepší „vysvobození“ je nepokračovat. Já jako jedinec a nikdo další z rodu. Nastává prostor pro komunikaci mezi ženou a prababičkou.Jeji nastavení je nezměnitelné. Ze žáby se postupem času stal „balvan“, který nemá jedinou myšlenku na jakýkoliv „pohyb“. Neznám tuto situaci.Nikdy se mi to nestalo. Zkušenosti z předchozích konstelací s podobným rodovým tématem jsou odpuštění, čištění, napojení, propojení… se záměrem proudící životní energie napříč rodovou linií. Vždycky řikám lidem, že není rešení se „střihnout“, ale naopak vytáhnout do vědomí, vyčistit, rozproudit. V tuto chvíli to ale řešení není. Přichází varianta žábu na prameni „střihnout“ a najít vlastní pramen.Začít od základů. Ptám se ženy co ona na to.Odpovídá, že může.Nemá potřebu navazovat na (nefunkční)rodovou linii. V roli prababičky začinám něco cítit. Probírám se ze stavu zvláštního ustrnutí a vnímám pocit, že to nedává smysl. Moje „mise“ nedává smysl. Žena/pravnučka(zastupující sílu ŽÍT) má očividně sílu a moje „mantra/kletba“(celý život je peklo, končíme s tím) jí smysl nedává. Mohu od této mantry ustoupit, nebo budu „odstřižená“. Tak jako tak není zájem/otevřenost/synchronicita v ní plynout. Rozhoduji se v roli prababičky pro změnu. Ptám se ženy/pravnučky z pozice průvodkyně, kterou variantu volí. Střih, nebo změnu a propojení. Vybírá možnost druhou. Prababička je otevřená změně. Opouští pozici žáby na prameni. Žena spontánně zapaluje svíčku a vyprovází prababičku do světla.Ve vedlejším  pokoji mého syna zvoní budík. VSTÁVAT.VSTÁVAT a … ŽÍT. Prababička se loučí s připoutaností k pozemskému životu.Stahuje s sebou témata bezmoci, paralýzy, bezvýchodnosti, zoufalství. Žehná životu.Vztahům.Očišťuje mužsko ženské & žensko mužské zádrhely a nespolupráci. Žehná ženám. Mužům. Vztahům. Spolupráci. Lásce.

Svíčka hoří.

Budík vypínám.

Probuzeno jest.

Začíná nový…příběh.

Díky za každé nové ráno.Díky za každý nový den. DÍKY. Všechno zlé i dobré teď je v harmonii (se) mnou.Díky za nový den.

Amen.

Lucie Suchá Groverová
Autorka knihy Aby porod nebolel, lektorka sebepoznávacích seminářů, kurzů prenatální přípravy prostřednictvím kresby v Maitree a mateřských a rodinných centrech a centrech osobního rozvoje v celé ČR i na Slovensku. Nezávislá publicistka, propagátorka vědomého těhotenství, porodu, rodičovství a lidství...