Porod – vstupní brána do života

Článek pro časopis Meduňka, květen 2010

PAMĚŤOVÁ STOPA

Nejdůležitějším krokem všech porodníků a porodních asistentek k zvládnutí porodního přístupu by mělo být právě zpracování svého vlastního porodu, aby své problémy a strachy nepromítali do budoucích matek.Napadlo vás, zeptat se své gynekoložky či porodní asistentky jaké má ona vzpomínky na porod? Na její vlastní příchod na svět či porod jejích dětí?Znáte svůj vlastní způsob příchodu na svět?

Existuje cosi jako paměťová stopa, kde jsou uschovány veškeré naše pocity ze vstupu do života.Tato paměťová stopa nás ovlivňuje po celý život.

MŮJ PŘÍBĚH

Když jsem se jako malá holka vyptávala mojí mámy, jak jsem přišla na svět, odpovídala mi vždy, že vlastně neví. Nic si nepamatuje. Ze svého dětství si pamatuji historku, kterou mi vyprávěla babička, jak k ní jednou moje máma přiběhla celá ubrečená, že už jí „praskla voda“a neví co má dělat. Babička prý tehdy hbitě zavolala sanitku a ta za chvíli ujížděla s mojí mámou do porodnice v Motole. Tady ale můj porodní příběh končí. Nikdy, tedy přesně řečeno až do doby, kdy jsem v očekávání třetího děťátka podstoupila regresní terapii a měla možnost znovu projít celým svým prenatálním životem včetně porodu, do té doby nikdy, jsem se nedozvěděla víc než „když já si to ale nepamatuju“. Kdo si dokáže představit industriální způsob porodů v sedmdesátých letech, jistě pochopí, že člověk nemusí být ani slabší povahy, a některé zážitky „musí zapomenout“, aby vůbec mohli jít životem dál.Co však takové „nevyřešené“ bolestné zážitky způsobují v životě samotných aktérů, v případě porodů žen? Ovlivňují i nadále jejich život, život partnerů, potomků, příštích generací? Setkali jste se někdy s termíny limbický otisk či rodová linie?

Když nastalo období mého vlastního mateřství, vytvořila jsem si velice jednoduchou rovnici. Jakým způsobem je dítě počato, takovým je v pravý čas i vypuštěno. Je-li tedy zplození dítěte krásná událost, naplněná láskou – musí být velice logicky jeho porod jakási paralela.Podtrženo,sečteno. První těhotenství jsem tedy prožívala s nadšením, bez sebemenších obav z porodu. Moje pocity euforie ještě umocnil film, který jsem jednoho dne shlédla. Zaujala mne scéna, kde jela na koni těhotná indiánka. Když přišel čas porodu, seskočila z koně, chytila se oběma rukama za větev a porodila dítě. Překousla pupeční šňůru, dítě zavinula, nasedla s ním opět na koně a pokračovala v cestě. Vše mi přišlo naprosto přirozené – ano porod je naprosto normální i když poněkud jedinečná záležitost. Vše se ve mne velice radovalo – obraz scény, kterou jsem shlédla naprosto zarezonovala s mým vnitřním hlubokým pocitem, že právě tohle je „ONO“. Moje vlastní představa o porodu nabrala konkrétní podobu. Krásná událost, naplněná láskou, normální, jedinečná. To je „příchod lidské bytosti na svět“. Slavnost, která je vstupní branou do života.

Je tomu tak v naší současné společnosti?

SOUČASNOST

Těhotenství je v současné době pojímáno spíše jako nemoc, místo toho aby bylo využito jako ideální příležitost k růstu a vývoji všech zúčastněných. Uvědomíme-li si a opravdu i přijmeme fakt, že jsme opravdu v jiném stavu, bude pro nás mnohem lehčí zaznamenat pocity svého nenarozeného dítěte a porozumět signálům které nám vysílá. Stejně tak může žena dekódovat signály svého vlastního těla , bez mnohdy zbytečné a stresující lékařské intervence. Období normálního přirozeného těhotenství, za které jsme zodpovědny samy, je o naslouchání instinktům, vlastních volbách , otevírání a čištění zasunutých traumat či neuspokojivých vztahů, kreativitě, ženské síle, umění se uvolnit, důvěře v ohromnou moudrost přírody a zákonitosti vesmíru.

 

Stále více současných žen a mužů – potencionálních rodičů, chce prožívat období těhotenství i dobu příchodu dítěte na svět vědomě,což je vyjádřením podvědomé snahy vracet se k přirozenému stylu života.

Existuje nepřehlédnutelný fakt, že my lidé jsme velmi rozdílní.Jsme charakterizování různou konstitucí, máme různý temperament ,individuální naturel.Jinak reagujeme na různé podněty, různě zvládáme na první pohled stejné situace, máme individuální schopnosti, zvlášnosti, antipatie, potřebu spánku, schopnosti tělesné regenerace ,zpracování živin ,množství nově vytvářené krve…v neposlední řadě i jinou inteligenci a životní filosofii či náboženské vnímání .A to je skutečnost, kterou musíme zohledňovat.

I když všichni lidé podléhají stejným přírodním zákonům a naše těla jsou principiálně stejně konstruována, přesto se od sebe ve všech oblastech lišíme.

ČLOVĚK NENÍ STROJ

Nicméně více než tři století po Descartovi, muži, který prosadil mechanistický pohled na život, je lékařská věda stále založena na“pojetí těla jako stroje, nemoci jako důsledku selhání stroje a na úkolu lékaře stroj spravit“.

Se vznikem organizované medicíny se prosadily patriarchální vzorce a lékařství začali ovládat muži. To je doprovázeno racionálním a vědeckým přístupem ke zdraví, léčení,období těhotenství i způsobu přístupu k dnešním porodům, který bohužel přejímají i ženy – lékařky.

V současné epoše je třeba příchod lidské bytosti na svět opět kultivovat a vrátit období těhotenství i porodu jeho celostní a důstojný rozměr.

Je důležité opět učinit z okamžiku, kdy je zjištěno těhotenství a i následujícího období přirozenou a zároveň vědomou součást života, za kterou nesou zodpovědnost oba partneři – žena i muž, každý v rámci svých životních rolí.

DŮSTOJNÝ PŘÍCHOD NA SVĚT JE ZÁKLADNÍ CESTA KE SVOBODĚ.

Lucie S.Groverová

Autorka je členka Hnutí za aktivní mateřství, lektorka kursů vědomého rodičovství, autorka skript Aby porod nebolel

Lucie Suchá Groverová
Autorka knihy Aby porod nebolel, lektorka sebepoznávacích seminářů, kurzů prenatální přípravy prostřednictvím kresby v Maitree a mateřských a rodinných centrech a centrech osobního rozvoje v celé ČR i na Slovensku. Nezávislá publicistka, propagátorka vědomého těhotenství, porodu, rodičovství a lidství...