Jenom si hrát? Rozhovor se zakladateli Svobodné demokratické školy Donum Felix

Manželé Lucie a Vladimír Dobešovi jsou mimojiné dva ze tří zakladatelů kladenské svobodné demokratické školy Donum Felix, která oslavila v září 2020 pět let od svého vzniku a zároveň v září otevřela první Svobodnou demokratickou střední školu v ČR.  Nenechte se odradit tím, že jde o “školu”. Téma rozhovoru je o hře, svobodě a smysluplnosti života kdykoliv a kdekoliv.

Většina z nás vyrostla na přísloví “Nejdřív práce, potom zábava.” Ve své zdravé a přirozené podobě a pokud chce člověk život prožívat namísto přežívat, není možné tyto  dvě aktivity od sebe oddělit.

Laureát Nobelovy ceny za fyziku R. P. Feynman mluvil o tom, jak mu přestaly výzkumy a pokusy jít, když si s nimi přestal hrát. Řecké slovo scholé mělo původně význam „odpočinek, volná chvíle, oddech“  a původní starořecká škola nebyla žádným nutným zlem, ale ušlechtilou duševní zábavou pro lidi, kteří měli dost peněz, a tedy i volna k tomu, aby se mohli věnovat sebevzdělávání.

Často vypravím příhodu z loňského září kdy naše třináctiletá dcera nastupovala po sedmi letech domácího vzdělávání do školy Donum Felix a osmiletý syn se tehdy zúčastnil první den coby doprovod. Neměl tehdy  vůbec zájem do žádné školy chodit. Přál si být po vzoru svých  čtyř sourozenců v domácím vzdělávání. Když jsme tehdy z Donum Felix odcházeli, potkali jsme jednu z jejích tří zakladatelů Lucii Dobešovou, která se ho jen tak mimochodem  zeptala  jak se mu tam líbilo. Odpověděl, že si tam „jenom hrál”.

„Ale pozor, jenom hrál,” řekla tehdy Lucie. “To neumí každý, hrát si. Víš kolika lidem tohle umění chybí?” Nikdy nezapomenu, jak mu zajiskřily oči a chtěl si vyzkoušet, jestli si ve ŠKOLE opravdu bude moct ve svých osmi letech hrát. Po několika zkušebních dnech jsme ho do školy přihlásili také.

Vláďa(57): “Jenom hrát” je dobré téma. U nás ve škole se prokazuje, že hra je nejlepší způsob, jak se cokoliv učit. Koncept poznávání prostřednictvím hry se dá použít na leccos a je to i vědecká metoda.

Hra je o zapojení nevědomí do poznávání, je o flow a o tom, že i dospělý, když si hraje, se musí vzdát role toho, kdo to řídí. Pak je to ta správná hra. Nebo se s dítětem mohou v řízení střídat, ale padá představa, že vzdělávání vede tradičně dospělý.

Lucie: Pro mě je absurdní striktně oddělovat hraní a učení. Dělá se to už ve školce. Teď se budeš učit, teď se naučíš ta písmenka a pak si můžeš hrát. Jako za odměnu.

Vláďa: Svět práce se v dnešní době evidentně mění. Osobně věřím, že ještě zažiji bezpodmínečný příjem, některé státy o něm začaly vážně uvažovat. Ten by osvobodil lidi, aby mohli dělat to, co je skutečně baví, co je naplňuje a nerozlišovali právě hru a práci. Dává mi to smysl, tak to dělám. Myslím, že pro tuhle dobu se už mohou děti připravovat, nebo ji rovnou žít v životě i ve škole. Dřív to bylo tak, že se nežilo, aby se mohlo učit a teď už se dá učit rovnou žitím a hraním.

Lucie: Po škole nemohu žít, protože jdu do práce, která mě nebaví, dělám ji jen kvůli výdělku a protože mi někdo řekl: „Jdi na tu ekonomku a dělej v kanceláři.“ Moje skutečné vnitřní směřování si nechávám na důchod, na víkendy, zkrátka do toho nadstandardního času, který zabírá mnohem menší čas života než ten pracovní, který musím přetrpět. V důchodu si to vynahradím, pokud se ho dožiju. Předáváme dětem, že to tak vůbec nemusí být, že cílem je objevit, co mě baví, zdokonalit se v tom a pak se tím živit.

Vláďa: Důležité je, aby peníze a výdělek nebyl hlavním cílem. Pro mě by právě zaručený příjem  měl zaručit, že lidi už nebudou dělat věci, který jim nedávají smysl. Jsem pořád přesvědčený, že i pro ty práce, které jakoby nikdo nechce dělat, se najde řešení. Buď je někdo bude dělat proto, že v širokém spektru to bude dávat smysl, řadu činností přeberou roboti.

Ještě zpátky. Mluvili jsme o tom, že jste oslavili pět let od založení školy, kde ta myšlenka vznikla? Jak se to stalo? Kolikátá jste svobodná škola v ČR?

Vláďa: V době, kdy jsme zakládali školu my, tak aniž bychom o tom věděli, vznikal i Ježek bez klece v Brně, a brzy po nás liberecká Sudbury škola. Existovaly ale také i skupiny na domácím vzdělávání, které si vytvářely své koncepty a postupovaly spontánně tímto způsobem. Věřím, že kdyby lidi nebyli svázáni různými programy a předsudky a mohli se zařídit podle této doby, tak by vzdělávali přirozeně. Není důvod používat sílu a děti do určitých věcí nutit.

Vy máte čtyři děti. Chodily klasicky do školy, nebo máte zkušenost s domácím vzděláváním? Jak se to tedy stalo?

Lucie: Prostřední dcera, které je teď  27, začala chodit do klasické školy v Praze, ale pak v Holandsku a Švédsku chodila do montessori školy. Když jsme se vrátili, chodila do místní vesnické malotřídky, kterou jsme intenzivně v různých podobách patnáct let ovlivňovali.

Luci, ty jsi původně psycholožka, a Vláďo ty?

Lucie: Ano. Já jsem bylo to poslušné hodné děvčátko, co mělo jedničky a až během vysoké školy jsem začala dělat to, co mě baví.

Vláďa: Já jsem původní profesí strojní inženýr, ale postupem času odcházím k sociálním vědám. Vystudoval jsem i kreativní pedagogiku u Ivana Vyskočila na DAMU. Když vzpomínám na svoje školní léta, tak jsem se naučil mnoho pro mě důležitých věcí sebeřízeně, právě ve hře jsem tvořil své věci a zažíval to flow.

Kdyby měl člověk prostor si cokoliv objevovat, když to nazraje, když má ten vývojový úkol, tak by to úplně jinak vstřebal.

Naučil jsem se v mládí sám na kytaru a tím, že jsem pak dělal folkovou muziku, jsem vlastně vedl takový dialog se systémem už v polovině osmdesátých let.

Andulka má kombinovaný handicap, u té jsme moc tradiční školu nezažili. Do klasické školy chodila, měla asistenta a nikdo na ni nekladl ty tradiční nároky. A dvojčata chodila do malotřídky do páté třídy. V té době Lucie  v rámci své profese dělala různé kurzy pro školy postavené na filosofii Respektovat a být respektován a protože mnohokrát viděla, že i když to učitele nadchne, je přesto těžké používat ty principy v realitě stávajícího systému, a jak je to zase stahuje k těm zažitým přístupům. Řada z nich se ptala po škole, kde už ten respektující přístup funguje. Přišel čas, kdy se sešly profesní, rodinné i rodičovské výzvy a dozrála idea něco zkusit založit sami. Já už jsem teoreticky věděl, oč jde. Začátkem roku 2015 jsem odjel na služební cestu do Jeruzaléma a věděl jsem, že tam nějaká taková škola je. Našel jsem nějaké číslo, zavolal jsem tam a oni zrovna vzali telefon, který prý normálně nikdo nebere a zakladatelka zrovna měla čas, takže jsme se hned další den sešli. Pro mě byl hodně silný impuls na vlastní oči vidět, že to může fungovat. Viděl jsem, že ty děti jsou v pohodě, že se chovají vlastně velice dospěle, vypadají šťastně, nemají takové ty sklopené pohledy, nemají ty strachy, které člověk někdy cítí na těch dětech, když nejsou samy v sobě. Když jsem se vrátil, tak jsem to samozřejmě s Lucií hodně sdílel. Tehdy se nám propojila škola s respektujícím přístupem s konceptem svobodné demokratické školy, protože to jde velice dobře dohromady. Měl jsem silný emoční impuls s tím zážitkem něco udělat.

Mám práci, která mě baví, živí, naplňuje, ale tohle je zase vyšší level. Nevím, jak moc to bylo i tím, že vše je propojené s rodinou a s Lucií. Myslel jsem, že pomohu s vybudováním školy organizačně a ono mne to vtáhlo, trávil jsem tím většinu času. Do toho jsem musel pracovat, abych uživil rodinu, i dnes dělám tu svou původní profesi managementu v oblasti udržitelné spotřeby a výroby, hlavně pro OSN. Jsem zvyklý reagovat na výzvy, které život přináší. Když bylo potřeba, šel jsem dělat starostu v obci, kde žijeme. Takhle nějak je to i s tou školou, přišla výzva, která mi dává velký smysl a která si mě vtáhla a mě baví se tím nechat unášet. Právě tak si představuji práci budoucnosti. Člověk ji nebude mít přesně definovanou a bude ji měnit v čase. Bude ji hledat tak, že detailně popíše, v čem jsou jeho talenty, silné stránky a potřeby. Díky dnešním informačním systémům propojovat potřeby určitých týmů je všechno možné. Žádná trvalá pracovní pozice. Tým nebo projekt bude potřebovat nějakého konkrétního člověka, tak tam bude, často jen virtuálně. Třeba v řádu měsíců, roků … a vedle toho bude dělat další projekty, které se budou nějak prolínat. Do toho bude něco studovat, což se přirozeně děje tím, jak chodí životní výzvy. Vždy je potřeba načerpat nějaké nové informace… Nejlépe se učíme reálným životem tak, jak se o to snažíme v naší škole. Život, práce, hra, učení – přestává mít smysl je oddělovat.“

Lucie: Naše děti v tom všem našem současném podnikání hráli velikou roli a Andulka vlastně největší. Ve chvíli, kdy má dítě tak speciální potřeby, že běžná školka je problém, natož potom škola, musí člověk hledat varianty. Byli jsme v podstatě nucení hledat neběžné možnosti. V  rámci vzdělávání chodila přes rok do školy ve Švédsku a v Holandsku, kde mi to přišlo všechno přiměřené. Nebylo potřeba nic řešit. Když jsme se vrátili zpátky do Čech, najednou jsem zjistila, že tady je to všechno nějak jinak. Do školy nastoupila během pár let i další dcera a i když jsme velmi pečlivě vybírali, trávili jsme hodně času tím, že jsme doma řešili různé školní situace. Nepartnerství mezi dospělými a dětmi, nespravedlností v hodnocení-známkách i vztahových věcech. I to, včetně vlivu kurzů Respektovat a být respektován, a mého oboru psychologie, zapříčinilo, že se pro nás stal stávající vzdělávací systém nepřijatelný. Naše nejmladší děti – dvojčata jsme přihlásili na druhý stupeň Montessori na Kladně, ale nakonec tam díky určitým okolnostem nenastoupili. Další podnět něco rozjet.

Takže jste založili školu.To zní hezky. Když ale zůstaneme při zemi, přichází otázka, kde jste vzali finance?

Lucie: (Směje se.) Dobrá otázka. Odpověď dodá hodně lidem sílu a optimismus.

Vláďa:  Peníze jsme vůbec neřešili. V tom je kouzlo, když má člověk silnou pohnutku, tak se objeví řešení. Je to úplně převrácené proti poučkám které razí tradiční byznys, „bez peněz do toho nelez“. Upřímně, naivně a opravdově jsme to začali rozjíždět. Byla idea, založili jsme skupinu, kde nás bylo zpočátku šest, kde každý měl nějaké know how a roli. Přes facebook jsme začali dělat setkání s rodiči, a lidé přibývali.

Lucka: Necelý rok jsme se scházeli, abychom ladili představy a měli jsme pocit, že jsme velmi dobře sladění. Pak se ukázalo, že realita je jiná, než představy. Během několika týdnů bylo jasné, že se v přístupu k tomu, co je vůbec definicí učení, a k některým hodnotám neshodneme. Po několika měsících jsme tým s podporou z venku kultivovaně rozdělili. Vznikla tak další škola s výhradně Montessori zaměřením ve Slaném. My jsme se vydali směrem čistě Svobodného vzdělávání.

Vláďa: Na podzim 2015 byla v Praze mezinárodní konference, která byla tady v Česku pro tento koncept zlomová.

Lucka: A byla pro nás zásadní a důležitá podpora ze svobodné školy v Jeruzalémě, která už stabilně fungovala 15 let a i když jsme věděli, že to je jiný kontext i historicky, bylo z čeho čerpat. Dnes už jsme si inspirací vzájemně. Tím, že jsme rozvinuli model Nenásilné komunikace, což zase oni neznají, máme už co předat zase my jim.

Máte přehled, jací lidé si tento typ školy vybírají?

U většiny lidí je to mix osobních a odborných věcí. Když rodiče hledají různé možnosti a dává jim to smysl, tak mají chuť i energii.Jsou to většinou rodiče vysokoškoláci, kteří přesně vědí, proč tento typ školy volí. Také víme, že jsou rodiny pro které není problém platit školné a rodiny, které na školné šetří.

Když se tedy někdo rozhodne školu založit, jak má postupovat?

Lucie: 

Podpůrné je, že takovýchto iniciativ už je dneska hodně. Máme celou síť svobodných škol, je založená Asociace. Na našich stránkách bezplatně sdílíme školní vzdělávací program, který si kdokoliv může přijmout za svůj. Aktuálně prošla inspekcí škola v Příboře, která si ho přebrala. Z toho máme vždycky radost.

Vláďa: Děláme pravidelně semináře, konference…

Pojďme se vrátit k těm penězům. Jsem tedy rodič a chci založit školu. Zajímá mě taková ta technická a finanční věc ohledně vzniku. Zkrátka za kolik? Kde vzít peníze? Kde sehnat budovu či nějaké prostory?

Vláďa: Opravdu všem doporučuji nezačínat penězi. Když člověk začne penězi a nemá je, tak se do toho nepustí a když je má, tak je zase nevyužije optimálně. Když je idea silná a člověk cítí výzvu, úkol a poslání, tak by měl začít, i když na to nemá peníze. Měl by to dělat jako koníčka. Prostě nějak to rozjet a pokud je to životaschopné, tak si to ty peníze přitáhne. U nás se to stalo tak, že se nám právě po té zmiňované konferenci ozval sponzor, jestli nám může věnovat peníze. Samozřejmě jsme se nebránili. Když tomu na začátku věnujete veškerý čas zdarma, tak jsou peníze potřeba na budovu. Na vybavení místností, stavební úpravy… Nás to tehdy vyšlo asi na půl milionu. Někdo může třeba v rámci startupů najít prostor zdarma sponzorsky věnovaný, nebo může být v nějaké obci zkolaudovaná budova za nízký nájem…

My jsme měli vybudovaný koncept, měli jsme děti do školy, ale dlouho jsme neměli samotnou budovu. Tu jsme pak získali díky vstřícnosti jedněch rodičů. A byla škola.

Peníze jsou samozřejmě potřeba. Pozitivní cashflow. Prošli jsme si i obdobím, kdy jsme byli jako škola zadlužení. Měli jsme dluh přes milion, nicméně, když jste registrovaná škola, tak dostáváte příspěvek od státu, a tak i jako soukromá škola můžeme mít poměrně nízké školné.

Znám i „školy“, které fungují bez peněz. Rodiče, kteří se střídají, mají propůjčený prostor, většinou od někoho z nich, děti zapsané v rámci domácího vzdělávání, a jde to téměř bez peněz.

Lucie: Ale je fakt, že tenhle model jde dobře realizovat s dětmi ve věku prvního stupně, s vyšším věkem už je to náročnější.

Ano můžeme potvrdit, že s přibývajícím věkem vzrůstají nároky na typ přípravy, na odborné znalosti … což se dá řešit soukromými učiteli. Nicméně vzniká i potřeba rozmanitosti lidí kolem, ať už jsou to děti nebo dospělí. Děti mají potřebu se od rodičů oddělovat a objevovat svůj vlastní životní styl, což například Donum Felix splňuje mmj. i různorodostí vyučujících lidí z různých zemí. Mně osobně se moc líbí i možnost navázání hlubších vztahů s 

přesahem do osobního života s lidmi z různých kulturních prostředí.

Lucie: Peníze jsou tedy určitě důležité, ale nejsou na prvním místě. Uvědomili jsme si ale, že řada z nás v týmu měla peníze za něco špatného. Je dobré se otevřít tomu, že je v životě potřebujeme a máme mít. Výzvou je třeba to, že si v týmu rozdělujeme peníze společně. Je to velmi transparentní a učíme se říct si vzájemně, jak jsem na tom, co té škole dávám, co beru, co si myslím, že si zasloužím…

Vláďa: Ano, lidi si sami navrhují plat.

Lucie: V týmu pracujeme na úrovni tyrkysové organizace.

Podle knihy Budoucnost organizací, jsou lidé rozděleni na organizace  „červené„ (dnešní gangy a mafie), „žluté“(církve, armády a školy),  „oranžové“ (korporace), „zelené“ (firmy, které dnes obdivujeme kvůli “firemní kultuře”) a ty které zmiňuješ, tyrkysové. O co konkrétně jde a jak to ve škole souvisí s dětmi?

Vláďa: Týká se to týmu, dětí nepřímo. Ve chvíli, kdy děti ve škole žijí na principu  přímé demokracie, tak je těžké udržet hierarchickou strukturu dospělých, která je daná legislativně. Musí tam být ředitel,  ten musí mít vazby na pedagogy a ti na asistenty… S tím jsem se setkal už v Jeruzalémské škole, kdy si ředitel tuto zodpovědnost na sebe bere, ale ve škole rozhodovací pravomoc nemá. Pravomoci má shromáždění školy. Postupně jsme se k tomu také dostali, vlastně nás k tomu děti tou jejich sociokracií dovedli. Až zpětně jsme zjistili, že jsme zavedli tyrkysovou organizaci, která je popsaná v knížce, kterou vydal Tomáš Hajzler a kterou zmiňuješ. Organizaci, která je založená na sebeřízeném vzdělávání.

Ve chvíli, kdy je vše transparentní, může si člověk za své jednotlivé rozhodnutí zodpovědnost skutečně vzít a cítit, že tu zodpovědnost skutečně má. Není se na koho vymluvit.

Lucie: Vyšší level je, aby to všechno bylo totálně transparentní i pro děti a aby toho byly spoluúčastny. V Sudbury škole v Jeruzalémě o rozdělování peněz rozhodují i děti. Rozhodují o tom, kdo tam bude další školní rok, hlasuje se a dává se zpětná vazba.  U nás zatím máme mikrotýmy, kde děti rozhodují, kde a kolik se do čeho dá.

U nás doma vznikla situace, kdy syn, který chodil do malotřídky v Krkonoších, dceři z Donum Felix v rámci nějaké situace řekl, že oni, na rozdíl od Donum Felix mají ve škole pravidla. „My ale máme také pravidla,” rozhořčila se dcera. “Tak mi ale řekni, jaký vy tam máte asi pravidla, když nemusíte nic?” 

Takže jaká vy tam máte asi pravidla, když je všechno, jak říkáte, sebeřízené? Osobně jsem zaznamenala, že nějaká pravidla jsou a dokonce s postupujícím školním rokem přibývala, nebo se různě přepracovávala.

Lucie: Pravidla máme a máme jich hodně. Jsou to živá pravidla, jsou dynamická, podléhají životu. Když je nějaké zbytečné a když nějaké už nefunguje, tak se řeší a odhlasuje se ke zrušení.

Vláďa: Kdokoliv může přijít s návrhem navrhnout nebo zrušit pravidlo.

Čím víc je pravidel, tím je to složitější. Jak je možné dojít od těch starozákonních šestiset pravidel k těm novozákonním jako: miluj bližního svého jako sám sebe a pár dalších základních věcí.

Lucie: To je přechod od společenství nedůvěry a strachu do společenství lásky, pochopení a sounáležitosti. Tam máme ještě dlouhou cestu před sebou jak ve škole, tak ve společnosti. Takže sedíme a řešíme, co ano a co ne.

Zachytila jsem, že máte i tzv. řešící kruhy, nebo krizové kruhy…

Lucie:Řešící kruhy se také vyvýjí podle potřeby společenství a běžně bývají dvakrát týdně. Témata o čem se bude rokovat vyhlašujeme dopředu. Krizové jsou když se něco stane. Ten týden před začátkem období karantény byl na krize velmi hektický, dnes když to vidím zpětně vnímám jak děti silně odráželi napětí ve společnosti, v rodinách kde eskaloval strach úzkosti nejistoty. V tu chvíli jsme tomu vůbec nerozuměli co se to děje.

Vláďa: Když jsme se stěhovali z Buštěhradu na Kladno, tak děti vymyslely, že se zruší všechna pravidla a začínalo se od nuly. Byl tam moment pročištění a to bylo supr.

Lucie: První rok jsme tvořili pravidla na základě minimalizace. Bylo třeba pravidlo “respektujeme se”. Pak se ukázalo, že zejména malé děti potřebují velkou konkrétnost a tak pravidla nabývala. Děti, které s námi tvořily ty pravidla původní věděli co v sobě i v té krátké formě obnáší, ale s tím jak přicházely další a další děti tak bylo potřeba pravidla více konkretizovat.

Pojďme se na tohle téma podívat ještě z jiné strany. Jste manželé. Jak moc si práci “taháte” domů? Rozdělujete to nějak?

(oba se smějí)

Vláďa: My to nerozlišujeme. Což má svoje výhody i nevýhody. Člověk může žít úplně naplno, ale někdy mám pocit, že si školní téma musíme zakázat, aby jsme se užili i jinak.

Lucie: Často se stane, že si uděláme nějakou akci sami pro sebe a domlouváme se, že o škole už nebudeme mluvit a pak si  dávno uprostřed hovoru uvědomíme, jak už zase to téma jedem. Nedávno to Vláďa vtipně glosoval, když řekl” Ale slovo škola jsem nepoužil.”

Hádáte se někdy?

Vláďa: Jo

Lucie: Ano. No tak to je normální, na některé věci máme jiný názor tak si to vyjasňujeme a někdy je to i vyčerpávající. Na druhou stranu pořád je tam  profit a deviza v tom, že si hodně rozumíme a můžeme se o sebe opřít. Když kolem sebe vidím lidi v jiných školách, kteří tohle nemají, tak na druhou strany oni sice přijdou domů, kde jim partner poskytně pohled z venku, nebo úplně jiná témata,ale zároveň některým věcem vůbec nemůže rozumět a žít to. My jak jsme si i v této oblasti blízko, tak přesně víme o čem se mluví.

Jsou období kdy litujete, že jste se do toho všeho pustili? Už třeba někdo někomu řekl: “Hele dělej si to sám, já už toho mám plné zuby.”

Vláďa: “Kdys to naposledy řekla? Je to tak čtrnáct dní?

(smějí se oba) Ne tak člověk toho řekne někdy hodně. Ve skutečnosti to tak ale necítím. Dává to velký smysl.

Lucie: Já když to řeknu, tak je to z toho důvodu, že mám stále veliký záběr jako maminka.Nemáme pro Andulku asi rok asistentku, pomáhá nám sousedka, pomáhají dvojčata, ale jinak to jde hodně za mnou.Je to energeticky náročné. Také už jsme babička a děda a také si to chceme v těch rolích užít, protože to je zase radost nového druhu.

My to s naší početnou rodinou máme obdobně, Radek s prací kolem vydavatelství trochu méně, ale já když pracuji s lidma, tak se neustále pohybuji od lidí k lidem. Někdy už nejsem schopná přijímat žádné další informace, ani vydávat jakákoliv rozhodnutí. Mozek má prostě stop stav. Jak podobné situace řešíte?

Lucie: Vláďa má kompenzační mechanismi třeba v té muzice, já jsem začala dělat jógu a je pro mě důležité, že bydlíme obklopeni přírodou. Jsem tak často vysátátím lidským společenstvím, že mi to zvířata, stromy, příroda pomáhají naplňovat.Na druhou stranu, stačí jedna hezká situace ve škole a je to zase něco, co mě tak obrovsky dobije.Když se člověk naučí vidět ty krásný momenty, tak to je obrovská energetická podpora.

kola probouzíme z dětských nemocí a ty bývají někdy docela nepříjemné. Těší mě, že některé věci už umíme nahlídnout, ale stále máme evergreny, který se nám stále točí.Používání technologií, stravování, pořádek, rozbíjení věcí…jak se k tomu stavit, nestavit. Těší nás, že máme už absolventy, kteří jsou přijati na střední školy. Daří se nám v jazycích, kde máme pestrou nabídku. Loni jsme měli nabídku jedenácti jazyků.Přijde mi skvělé, že máme stále přítomné anglicky mluvící speakry, přes Erasmus, kteří jsou permanentně na place a děti, když s nima chtějí komunikovat, tak musí použít jejich jazyk.

Novinka je, že náš rámcově vzdělávací program na kterém jsme pracovali téměř rok, si od nás přebírají další školy a teď dokonce i škola základní. Zajímavostí je třeba předmět, který se jmenuje HRA, což je zkratkta hry, relaxace, aktivity, kdy hru víme, aktivita jsou projekty a do relaxace patří i to, když budete během vyučování spát. Je to způsob jak se regenerovat a když se to nenaučíte v dětství, tak v dospělosti dáváte peníze za různá welnes centra, jógy, taiči, protože sám už člověk neumí ani odpočívat.

Nemáte klasický rozvrh vyučovacích hodin, jak tedy prakticky probíhá  nabídka, aby měli děti nějak rovnoměrně obsažené všechny základní vzdělávací oblasti?

Lucie: Všichni vědí, kde jsou které učebny, kde je muzika, kde se tvoří, kde je zeměpis…a existuje rozvrh, který je právě výpis té nabídky a kde je napsáno, kdy kde, co mohou potkat s tím, že se mohou i individuálně na konkrétním předmětu domluvit. A take se hodně učí mezi sebou. V tomhle je skvělé to věkově smíchané prostředí, kde se mohou dít geniální věci mezi tře’tákem a osmákem, kteří se k sobě v běžné škole ani nedostanou. Heterogenita maže konkurenční situace, ona je netvoří. Věkově homogení skupiny hodně podporují konkurenci a nezdravou rivalitu. Spolutvoření něčeho je hodně důležité.

Vláďa : Důležité je, že tak jak to máme nastavené vztah s dětma, vztah k učení, to je tady s námi od začátku. Když byl člověk lovcem sběračem, žil v partnerském vztahu s dětma a učení probíhalo sebeřízeně přirozeně. Všechny primitivní kultury, to měli takhle nastavené. Potřebovali maximálně využít talent každého člena, nemohli si dovolit s lidským potenciálem plýtvat. Žít sebeřízeně máme geneticky v sobě.

Několikrát jste zmínili nenásilnou komunikaci. O co jde?

Vláďa: Uznání hodnoty člověka a toho, že každý má svoje potřeby. Ten hierarchický systém, který tady je plus mínus deset tisíct let, potřeboval aby lidé potřeby neměli,nevnímali, odpojovali se od nich. Aby zapadli do těch soukolí a aby to fungovalo. Aby byli dobrý úředníci, stroje, vojáci…co bylo potřeba. Tím to nechci schazovat ono to asi pro pokrok a civilizaci bylo nezbytné, pokud se ty věci měli rozvinout, tak jak se rozvinuly, ale ted je zlomová doba, kdy se ukazuje, že konkurence schopnější firmy jsou založené na sebeřízení. Nenásilná komunikace je geniální v tom, že její zakladatel Marshall B. Rosenberg, německý psychlog , rozpoznal, že podstata hierarchických systémů je jazyk, který je založený na ovládání jednoho člověka druhým a tomu jsou podřízeny zákonitosti komunikace v tom tradičním slova smyslu. Abych mohl někoho ovládat, tak potřebuju snížit jeho sebevědomí, mít nad ním tu kontrolu, jako že já vím co má dělat, používám k tomu nějaké typy obratů. Hodnotící jazyk. Ve chvíli, kdy si to člověk uvědomí, popíše svoje potřeby, tak přijde na to, že je to o přístupu k sobě a ne k jinejm. Když k sobě budu empatický a vstřícný, tak změním kvalitu života sobě i ostatním. Není už tam komfrontace. Není tam boj. Je tam snaha porozumět, objevit v tom druhém to živé, propojit to se sebou.

Na vašem rozvrhu najdeme například Dračí kruhy, ženské kruhy, mužské stezky…

Co to je za předměty?

Lucie: Ženský kruh je potkání se různě starých dívek, žen holčiček a občas to je sdílení toho, co se tak v životě děje a někdy je nadnesené téma. Dračí kruhy jsme zavedli letos a inspiroval nás projekt Dragon driming, jehož vzorem jsou aborginové a jejich životní přístupy. V kruhu, který je dobrovolný jako všechno,  mluvíme o ruzných straších. Draci jsou právě ty strachy, úzkosti, nejistoty, výzvy, dáváme jim i velikosti jestli jsou třeba emkový, eskový, nebo jiný. Cílem není jenom si o nich povídat, ale ta skupina má takovou sílu, že přináší i řešení. 

Na těch kruzích je důležité, že když společně cokoli děláme, je to postavené na té filosofii domorodců, tak je to o tom, že jakoby to byly čtyři kvadranty na rozdíl od naší společnosti která, stále jede jenom ve dvou. Máme plánování a dělání. Plánování a dělání. Chybí nám ty dva důležité další. První před tím plánováním je snění, kdy ještě to není ten konkrétní plán, ale jenom takové to pojďme si snít  třeba o tom, že máme hojnost peněz. Jak se k nám dostali. Jaké to je. Co s nima budeme dělat. Jenom čistě snění. Z toho se odvine plán. No a potom zase chybí ta poslední fáze. Slavení. Když se něco spíš nepovede, tak truchlení. Prostě věnujeme čas tomu, že jsme smutný, protože to mohlo být lepší. Zásadní ale je, že než se půjde do další akce, tak se všechny ty čtyři kvadráty musí zrealizovat. Tohle se hodně učíme. Snění, plánování, dělání, slavení/uzavření.

Vláďa: Důležité je propojení hlavy, srdce a těla. To je společné s nenásilnou komunikací.

Lucie:  U nás dostávají vztahové situace přednost před klasickým kurikulem. Když je potřeba řešit nějaký konflikt prostřednictvím mediace, tak jdou žáby a přemyslovci stranou. Když se nepořeší konfliktní věci, když se nevěnuje pozornost emocím, tak to učení neprobíhá dobře. Šedá kůra je odpojená, zůstáváme v limbickém systému a dva plus dva je nám v tu chvíli jedno. Nebo to člověk vnímá, ale neukládá se to do dlouhodobé paměti. Ve stresu se nelze učit.

Je něco co byste chtěli říct závěrem?

Vláďa: Když někomu řeknete, že existuje škola, kde děti nic nemusí a všechno je dobrovolné, tak lidi si myslí, že je to totální anarchie, kde ty absolventi jsou úplně  mimo, kde se flákají, kde jsou téměř nějací asociální a on opak je pravdou. Pravdou je, že všichni absolventi jsou srovnatelný se svýma vrstevníkama, ale mají nadprůměrnou emoční inteligenci, umí se učit, když jim to dává smysl a vědí co chtějí. Když se někdo naučí třeba sám číst, tím, že ten zájem jde od něj, chodí za tebou a říká, hele co je tohle za písmenko a co tohle…Sám si vytvaří vlastní koncept učení. Sám si to objeví.To je doslova mystický zážitek. On se naučí učit se. To je velmi cenné. Když mu to někdo vnutí. Teď slabikuj. Teď slabikuješ blbě…tak mu to úplně vezme. Zablokuje. Ty děti tráví ve škole zbytečně spoustu času.

Lucie: Občas lidé argumetují tím že děti připravujeme do nějaké idealistické bubliny  a oni pak narazejí v tom běžném světě. Klasika je dávat dítě do školy, aby se otrkalo v čas. Samozřejmě se může stát, že narazej, ale ze všeho se člověk může učit, když se o tom mluví. Bývá to nějaká etapa života, ale jednoznačně jsou dobře vybaveni. 

Nějaké vaše školní motto?: 

Vláďa: “Nevím kam jdeš, ale jsem tu abych ti pomohl to objevit a podpořil tě na tvé cestě.”

A ještě jedno dynamické, které je zároveň i heslo na wifi : “Svoboda začíná v tvém srdci.”