Respektovat a být respektován

Všichni v sobě máme potřebu dělat to nejlepší.

Jako rodiče, učitelé a vychovatelé chceme pro děti to nejlepší. Upřímně jim do života přejeme, aby z nich vyrostli šťastní, úspěšní a tvořiví lidé, kteří budou schopni zvládat běžné i náročné situace, budou dobrými partnery a kolegy se smyslem pro zodpovědnost i smyslem pro humor. Jak ale propojit vznešené myšlenky o rozvoji osobnosti dětí a jejich vedení k samostatnosti a zodpovědnosti s tím, co máme říct, když je upozorňujeme na nepořádek v pokoji, pozdní příchod, nevhodné chování nebo zapomenutý úkol?

Ve jménu lásky dochází k vyhrožování a trestům. Tudy cesta nevede. Kudy tedy?

Ve jménu lásky a dobrých úmyslů se někteří lidé cítí oprávněni používat i takové výchovné prostředky, které se neslučují s respektem a lidskou důstojností – vyhrožování, tresty, zesměšňování, moralizování, „uplácení“ odměnami a další. Často ještě s mylnou představou, že u dětí je to „přece něco jiného“ než u dospělých.
Nezbytná podmínka úspěšné výchovy je vedle lásky také respekt k dětem.Dospělí si přejí, aby se děti chovaly s respektem k druhým lidem.K tomu je ale nutné, aby samy „na vlastní kůži“ zažili respekt od dospělých.Nestačí, když o vzájemném respektování pouze uslyší, nebo jej vidí v chování dospělých mezi sebou.
Respektovat děti znamená vědomě opustit mocenský, manipulativní přístup ve výchově a vzdělávání. To neznamená, že si pak děti budou dělat, co chtějí. Existují respektující a přitom účinné způsoby, jak zprostředkovávat dětem tolik potřebné hranice chování. Jejich účinnost spočívá v tom, že budují morálku opřenou o zvnitřněné hodnoty, podle nichž budou děti zvažovat své chování i tehdy, když na blízku nebude žádná „kontrola“.

Poslušnost versus zodpovědnost aneb cukr a bič, nebo vlastní chtění?

Jakmile se situace vyhrotí v boj o moc, není již dobré řešení. Ať vyhraje dítě, nebo dospělý, obojí je vlastně špatně – dítě si jen potvrdilo, že jde hlavně o to vyhrát, nikoliv chovat se správně.
Nelze vychovávat autoritativně a pak očekávat, že se děti budou chovat demokraticky.
Poslušné dítě může být zbožným přáním i pýchou řady nepoučených rodičů. Když se pak takové dítě třeba „chytne party“, nešťastní rodiče často říkavají: “ Vždyť on to byl takový hodný, poslušný chlapec (poslušná dívka). Vlastně se moc nezměnilo. Jsou stále poslušní. Jenže teď poslouchají někoho jiného. Kdykoliv vyžadujeme od dětí poslušnost, učíme je vlastně nepřijímat zodpovědnost za svoje jednání.
Žádoucím protipólem poslušnosti, není neposlušnost ani „dělat si co chci“. Je to zodpovědnost, která se nepodřizuje druhé osobě(autoritě), ale řídí se správností věcí. Zvnitřněnými hodnotami. Je velký rozdíl mezi „řídit se něčím“ a „podřídit se někomu“.
Prubířským kamenem úspěšné výchovy je to, jak se děti chovají v naší nepřítomnosti.

Ukázka je se svolením autorů reprodukována z knihy RESPEKTOVAT A BÝT RESPEKTOVÁN  – Společnost pro mozkově kompatibilní vzdělávání – www.zkola.cz/respektovat

O čem je tato kniha:

I. Hranice jsou nutné – jde ale o to , jak je vytváříme (partnerský versus mocenský přístup ve výchově )
II. Mluvíme, mluvíme…a nějak to nefunguje (neefektivní způsoby komunikace)
III. Jsi fajn. Jen je třeba udělat…(efektivní komunikační dovednosti a postupy)
IV. Potřebujeme, aby druzí chápali a přijímali, když se cítíme v nepohodě(zvládání negativních emocí)

IV. Opravdu se zlobím!…Tak co teď navrhuješ? (co namísto trestání – přehled výchovných postupů a komunikačních dovedností)
VII. Když budeš hodný dostaneš za odměnu…Ty jsi ale šikulka! (rizika odměn a pochval ve výchově a co namísto nich)
VIII. Cukr a bič nebo vlastní chtění? (vnější a vnitřní motivace)

X. Kdo se naučí vážit si sám sebe, naučí se vážit si také ostatních (sebeúcta – jádro naší osobnosti)
XI. Lepší je předcházet, než napravovat (proaktivní výchova)
XII. Škola má větší možnosti, než nabízí její tradiční podoba
XIII. Výchova k poslušnosti je rizikem pro demokracii
XIV. Z knížky do praxe

Ukázka z kurzu Komunikačních dovedností   -Respektovat a být respektován-  Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání.

TÉMA: E M P A T I E

EMPATICKÁ REAKCE

Potřebujeme, aby druzí chápali a přijímali naše pocity .

Vhodné postupy:

1. NASLOUCHEJTE S ÚČASTÍ

• hovořte málo, dejte druhému najevo, že vás zajímá, co prožívá, ale nechte na něm, co vám o tom poví. Svůj zájem a účast dejte najevo neverbálně, nebo krátkými slůvky: „Aha“,“hmm“,“chápu“.

2. HOVOŘTE O TOM CO DRUHÝ PROŽÍVÁ (oznamovací větou, nikoliv otázkou)

• pojmenujte pocit: “ Zdá se, že tě to zklamalo…“    “ Tos musel být na Jirku hodně rozzlobený, žes ho uhodil.“
• hovořte o běžných reakcích:“ To člověka naštve, když někdo nedodrží slib…“  „To nás mrzí, když nechtěně rozbijeme oblíbenou věc…“
• dejte najevo, že jste pochopili záměr, nebo očekávání druhé osoby: “ Čekala jsi asi něco jiného…“  “ Ty jsi moc chtěl…“

3. POPIŠTE CHOVÁNÍ“

• Vidím, že váháš…“  „Vidím , že pláčeš…“

4. UMOŽNĚTE SPLNIT PŘÁNÍ DRUHÉHO VE FANTAZII

• “ Kdybych ty piškoty měla doma, jaké by jsi chtěl? Kakaové, nebo obyčejné?“  „Kdyby tu maminka už byla, co by jste spolu dělali?

5. REAGUJTE ČINEM

• empatie skutkem musí jít v některých situacích ruku v ruce s tím, co říkáme (odstranění příčiny nepohody, fyzická pomoc…)

6.VYJÁDŘETE PODPORU

• “ Držím ti palce.“  „Když budeš chtít , tak mi zavolej.“  „Kdybych ti mohla nějak pomoc, ozvi se.“
• pomáhá také dotek(kde je to vhodné).

Další souvislosti empatické reakce:

1.Emoce nemůžeme hodnotit jako správné nebo nesprávné – nelze žádat, aby dotyčný cítil něco jiného např.: „Nic si z toho nedělej!“  „Buď přece rozumná holčička!“  Dejte druhému najevo, že ho berete vážně, nezlehčujte jeho pocity ani je nesrovnávejte s vašimi vlastními: “ Mně se stalo něco podobného a zůstal jsem úplně klidný.“

2.Emoce ovlivňují naše vnímání a racionální myšlení. Čím silnější emoce, tím je jejich vliv větší. Proto se často logická argumentace míjí svým účinkem.Vysvětlování může pomoci až když se emoce zklidní.

3.Empatickou reakci je možné použít, i když se druhý chová agresivně. Empatie neznamená souhlas. Věta :“ Vidím, že máš na sestru pořádnou zlost, když jsi použila taková slova!“,  je projevem porozumění, nikoliv schvalováním agresivního chování. Pochopit můžeme všechny pocity, někdy lze ale žádat, aby druhý projevy svých emocí (zejména vzteku) ovládal a některé činy musíme omezovat: „Vidím, že se na bratra zlobíš. Ale to se dá říct i slovy, ne pěstmi…“  „Dost! Žádné kopání!“

4.Umožněte druhému, aby sám přišel na to co má dělat – nedávejte nevyžádané rady: “ Měl bys…“ Návrhy řešení dávejte jen tehdy, když vás o to druhý požádá.

5.Šetřete otázkami : Proč pláčeš? Co se ti stalo?“

6.Snažte se vyhnout hodnocení situace – obvykle pro to ani nemáme dost informací. Neobviňujte : „Můžeš si za to sám.“       “ Ten šéf je ale hulvát! “  Ani neobhajujte : „Máš naprostou pravdu.“ „Nediv se mu má na to právo.“

7.Rozlišujte mezi projevy lítosti : “ To je mi líto!“ a empatie:  “ To je ti asi líto!“

8.Empatie je „PRVNÍ POMOC “  – ne celé řešení situace. Jsou to první věty, které přispívají ke zklidnění emocí a otvírají prostor pro používání dalších komunikačních dovedností.

9.Empatických reakcí jsme obvykle schopni v situacích, kdy jsme celkem klidní. Pokud jsme sami v negativních emocích, používáme jiné komunikační dovednosti.

10.Projevy empatie budují pozitivní vztahy, dětem pomáhají rozvíjet jejich emoční inteligenci.