Od zrození ke smrti – 7. díl: PUBERTA – Přechodový rituál

Všichni jistě známe z pohádek takový ten moment, kdy si Honza sbalí uzlík a vyrazí do světa na zkušenou. Ve světě většinou projde mnohými zkouškami a občas přijde i o život, aby mu byl prostřednictvím živé vody navrácen a on se úplně znovuzrozený opět postavil na nohy a do svých rukou si vzal tu svou vyvolenou, potažmo svůj vlastní životní příběh.

Vstup do dospělosti. Přechod z jednoho životního období do jiného. Definitivní ukončení dětství. Dítě, které už nikdy nebude dítětem svých rodičů. Rodiče, kteří už nikdy nebudou mít „děti“. Připadá vám to zvláštní? Vždyť přece dítětem svých rodičů jste navždy? Ano, i já jsem zažila situaci, kdy mi moje maminka někdy po mé čtyřicítce a při mém osobním pětinásobném mateřství pravila: „Dítě moje…“ a následovalo cosi v tom duchu, že co já jí budu ve svých letech povídat, ona jako moje matka to ví přece nejlépe. Znáte ty situace? A víte, co jsem tehdy mojí mamince řekla? „OMYL, mami, já nejsem dítě. Navždy budu tvoje dcera a ty moje matka, ale už nikdy nebudu tvoje dítě.“ Období mého dětství definitivně skončilo, když jsem v patnácti letech odešla z domu (a mj. se na rozdíl od většiny vrstevníků postavila na vlastní nohy). A o tom to je. V tomto OMYLU totiž žije hodně z nás. Období dětství skutečně končí pubertou – která je přechodovým obdobím – analogií tzv. těhotenských poslíčků, jak jsme si říkali minule. Navždy budeme dcery a synové – potomci svých rodičů – již nikdy jejich děti. Sama o sobě v současné době říkám, že jsem maminkou dvou dětí, dvou dospívajících slečen a jednoho mladého muže. Tento častý omyl způsobuje v našich životech velké problémy různých podob. Tím, že vědomě neukončíme dětství, neobdržíme ani potřebnou dávku respektu od našich rodičů, kterou v sobě zdravé dospělé mezilidské vztahy obnáší. Ve chvíli, kdy nejsme vědomě povýšeni do role dospělých, vzniká například více či méně viditelný boj o to, čí životní styl je vlastně ten „správný“, nebo máme byt’ již v dospělých tělech nekonečné tendence u našich rodičů obstát, čekáme uznání, máme pocit, že jsme si vzájemně cosi povinni, vlečeme příběhy našich předků bez zdánlivého východiska. Potkávám v rámci předporodní individuální přípravy desítky a desítky příběhů na téma neukončeného dětství a náročných vztahů s rodiči. Chci vám dnes nabídnout jeden přechodový rituál, který jsem si vytvořila nejprve pro sebe, následně jsme ho absolvovali s nejstarším synem a v dnešní době už jím úspěšně prošli i další lidé. Mohlo by se zdát, že přechod do dospělosti je mnohem hmatatelnější u žen, které přirozeně ukončují roli holčiček první menstruací. První menstruace ale pořád spadá do období „poslíčků“. Je to období, kdy se dívka učí zacházet se svým rozkvétajícím ženstvím, do kterého jednoho dne definitivně jako dospělá žena vstoupí.

Rituál může vypadat tak, že zkrátka a dobře vyberete jeden den, nebo ho úplně nejlépe necháte pod vlivem životních událostí vyplynout. V případě našeho syna to byl den, kdy poprvé nastoupil do práce. Rozhodl se, že po ukončení základní školy nebude pokračovat žádnou další školou, ale vyrazí po vzoru Honzů z pohádek „do světa“. V případě mém vlastním jsem si určila jeden konkrétní den, neb jsem oním rituálem procházela dodatečně až někdy po třicítce. Až když mi došlo, že někde něco v mých vztazích s rodiči není v pořádku. Role jsou tedy jasné. Na jedné straně dítě. Na straně druhé rodiče. Potřebujete 2× A4 papír, na který si dítě nadepíše velkým tiskacím písmem jednotlivě MAMINKA, TATÍNEK, poté každý papír rozdělí na dva sloupce. Do sloupce prvního napíše vše (tzv. pozitivní i negativní), co ho v souvislosti s rodiči napadne. Je dobré sledovat a zapsat i pocity, které vyvolává právě toto konkrétní slovní označení. Cokoliv, co s nimi zažilo, pocity, charakterové vlastnosti, vzpomínky na určité situace… Když je vše vypsáno, objevuje se před dítětem pomyslný balíček všeho, co během svého dětství obdrželo, at’ už se mu to líbilo, či nikoliv. Nyní je úkolem do sloupečku druhého, který je zatím prázdný, přepsat vše, co si od onoho rodiče, kterému se právě věnuje, chce vzít do dospělosti. Cokoliv, co na svém rodiči uznává, obdivuje a připadá mu to pro jeho další život smysluplné a obohacující. Poté je potřeba se podívat na slova, témata, vzorce chování, které osoba procházející rituálem vyhodnotila jako „negativní“, a jedno po druhém je také do sloupečku na pravé straně přepsat, ale v podobě „pozitivní“, smysluplné a zdravý lidský život podporující. Objeví-li se například v levém sloupečku „manipulace“, na pravou se přepíše jako „vzájemný respekt“. Stojí za to si skutečně s jednotlivými řádky pohrát a ke každému najít „pozitivní“ protipól. Můžete se vžít do sebe coby dítěte a první část rituálu si vyzkoušet. To vám pouze nabízím. Nepřikazuji a nemanipuluji.

Pokračování zase příště.

Článek jsem napsala pro Pravý domácí časopis a v originále si ho můžete přečíst zde.