Jsme tu jeden pro druhého

Časopis Proměny 2008

  •  Příběh, který mimojiné položil základy narození našeho syna Kryštofa Šimona. Když jsem ho psala, ještě jsem to nevěděla.

„AŽ SE NÁRODY SEVERNÍ
A JIŽNÍ AMERIKY OPĚT
SJEDNOTÍ, VYTVOŘÍ
TAK CELOSVĚTOVOU
TRANSFORMACI,
KTERÁ DOVOLÍ VŠEMU
LIDSTVU POHNOUT SE
Z HLUBIN VÁLKY
DO SVĚTLA MÍRU,“
říká dávné proroctví.
Symbolem moudrosti
a duchovního vědění
kmenů severní a střední Ameriky je orel.
Symbolem moudrosti a duchovního vědění
kmenů jižní Ameriky je kondor.

ČLÁNEK KE STAŽENÍ V PDF

 

PRVNÍ SETKÁNÍ

„Děkuji, že jste s sebou vzali své děti,“ řekl Robert John Knapp, severoamerický indián
kmene Seneka na setkání u příležitosti Obřadu potní chýše – Inipi, které se konalo na
Kubasově chalupě v Orlických horách.
V duchu jsem poděkovala svému synovi, že nás sem „vzal“, a ani zdaleka jsem netušila, jak veliké poznání a posun pro nás bude mít prožitek těchto tří dnů.
Jsme lidé, kteří odešli z města, aby se naučili žít v přírodě, s přírodou, sami se sebou a pospolu. Žijeme ve sto let staré chalupě se zahradou o třetině hektaru a pozorujeme, zkoumáme, učíme se a zkoušíme, jak chutná orsej před rozkvětem či mladé bukové listy. Kde vysadit
rybíz a kde angrešt a jak je bezchemicky uchránit před padlím, které rostlinky netřeba plít
a plít a plít. Jak upéct chleba a jak uvařit dobrou zdravou polévku, kdy sčesat jablka ze všech
těch starých jabloní a jak je uskladnit. A jak topit dřevem, když minulý majitel vyboural kachlová kamna a nahradil je kotlem na uhlí. A taky jak porodit doma, jak učit v domácí škole,
jak se léčit bez antibiotik a jiných chemických bomb. Hledáme, jak se vrátit k přirozenému
a skutečnému životu.
Jednoho dne koupil můj muž časopis, a pak, jak to občas dělává, jej odložil bez prohlédnutí kamsi k jiným časopisům. Já jsem si ho po nějaké době bezmyšlenkovitě vzala
a jen tak jsem v něm listovala. Zaujala mě fotografie dvou mužů – indiánů. Jelikož náš
sedmiletý syn tímto tématem žije a je členem indiánské skupiny Orlíků, chtěla jsem mu
obrázek vystřihnout. Při té příležitosti jsem si přečetla připojený text. Už když jsem ho
dočítala, držela jsem v ruce telefon a objednávala celou rodinu na již zmíněné setkání.
Různé situace nám několikrát hodně nahrávaly k tomu, abychom celou cestu zrušili,
přesto jsme nakonec vyrazili.

CHŮZE ZA VODU

Uvítala nás krásná krajina Orlických hor, nádherná chalupa rodiny Kubasových, hloučky
usměvavých lidí a teplá bramboračka. Naše dvě malé holčičky se střídavě ztrácely a vynořovaly mezi ostatními dětmi a synek byl nadšen, že konečně vidí opravdové indiány. Tři
muži, Robert John Knap, Gil Aguilera (Bojový orel) a Ronald Alec (Šest medvědů), na
první pohled odlišní od nás všech, právě začali za doprovodu šamanských bubnů zpívat
písně, ze kterých bušilo srdce a naskakovala husí kůže. Ve všem byla ohromná síla.
Někdo rozdělal oheň a všichni se přesunuli do kruhu. Robert John hovořil o své cestě do Evropy, situaci současných severoamerických indiánů, o moudrosti vycházející
z tradice předávané po tisíciletí z generace na generaci a shromáždění Rady starších
kmenů Severní a Jižní Ameriky na jezeře Titicaca. Vše prolínal zpěv, rituální tance
kolem ohně a odlehčující humor a smích.
Na závěr prvního dne nám byl představen projekt Chůze za vodu – Od pramene řeky
Tiber do Říma. Jednalo se o desetidenní pochod po proudu řeky až do metropole, kde
byl papeži předán dopis s poselstvím a zároveň žádostí o pomoc, spolu s posvátnou
holí, která byla vytvořena domorodými kmeny Severní Ameriky. Byly do ní vloženy modlitby,
prosby a přání mnoha národů včetně Hopiů – klanu Vody. Své modlitby do ní vložili i účastníci
Obřadu potní chýše v České republice a v Trieste v Itálii. Poselství bylo prosté: Všichni, každá
živá bytost včetně Matky Země, potřebují k životu vodu. Tento nezastupitelný dar nás vyživuje, dává nám oporu a nese s sebou základní nauku: „Voda je život! Starej se o vodu! Starej
se o děti!“

HLEDÁNÍ TRADICE

Následující den po dobré snídani, jejíž přípravy, koneckonců jako všech ostatních jídel, se ujaly ženy rodiny Kubasů v čele se starostlivou babičkou, jsme všichni opět usedli do kruhu. Roberta Johna doplnil i Gil a Ronald se svým poselstvím, které znělo: „Jsme tu
proto, abychom vám pomohli v hledání vaší tradice, abychom vám pomohli rozpomenout se na váš způsob komunikace s duchovním světem. Všichni jsme součástí jednoho života: na ruce je pět prstů, ale všechny jsou součástí jedné ruky.“
Byli jsme očištěni kouřem bílé šalvěje a každý měl prostor vyjádřit svůj důvod účasti
na obřadu a svá očekávání.
Odpoledne odešla většina lidí do lesa pro větve na stavbu potní chýše. Já jsem zůstala
na místě s našimi dvěma dcerkami a pozorovala jsem, jak místní ženy připravují oběd.
Přemýšlela jsem o tom, s jakým nasazením a pečlivostí vše dělají, třebaže si pravděpodobně o celé té naší skupince myslely své. V přestávkách si nalily „panáčka“, prodiskutovaly rodinné záležitosti, dohlédly na děti. Dělaly s naprostou samozřejmostí vše, co bylo
zrovna potřeba. Uvědomovala jsem si tu vzájemnou pospolitost, byť zkušenosti a postoje
k životu každého z nás byly v mnohém na první pohled odlišné….

OBŘAD POTNÍ CHÝŠE INIPI

Konstrukce potní chýše byla vytvořena z mladých ohebných větví a kmenů, o které
požádal šaman, na oplátku obětoval tabák a poděkoval. Ostatní učinili totéž. Uprostřed chýše byla vykopána prohlubeň, do níž se později vkládaly rozžhavené kameny.
Nakonec se celá stavba pokryla dekami, aby z ní neunikalo teplo.

Blížil se začátek samotného obřadu a pro nás s mužem bylo stále otázkou, který z nás
dvou se ho vlastně zúčastní. Chtěli jsme oba. Ale znamenalo to uspat obě mladší dcery.
Syn se do potní chýše chystal také.
Vše se vydařilo a my jsme mohli spolu s ostatními jen jednoduše oblečenými lidmi
požádat o svolení a vstoupit do symbolického lůna Matky Země.
Bylo přineseno prvních sedm kamenů a Šest medvědů opět začal zpívat posvátné písně.
V tu chvíli jsem zvenku zaslechla povědomý křik. Moje desetiměsíční holčička se vzbudila
a dožadovala se mé přítomnosti. Byla jsem velice zmatená a nevěděla, co mám v tu chvíli dělat.
Moje mateřská část chtěla okamžitě vyskočit, vyběhnout do tmy a ukonejšit své miminko. Jiná
část chtěla zůstat a sdělovala mi, že absolvování tohoto obřadu je důležitější, že bude mít mnohem
větší účinek i pro tuhle momentálně křičící bytost, kterou bych uspokojila jen dočasně. „Ona
to zvládne – důvěřuj Životu a zůstaň,“ sděloval mi hlas ve mně. V duchu jsem se začala soustředit na to, aby se celá situace co nejlépe vyřešila pro mne i miminko a nechala vše plynout. Bylo
horko, po těle mi stékaly kapky potu, pláč venku neutichal. „Děje se to nejlepší pro mne i miminko,“ opakovala jsem si dokola. Po několika minutách se ve mně rozhostil veliký klid, venku bylo ticho a já se na několik hodin ponořila spolu s ostatními hlouběji a hlouběji do sebe.
Při obřadu se používají byliny, jež šaman vhazuje na rozžhavené kameny a za zpěvů je
následně polévá vodou, čímž vzniká velmi specificky vonící pára, kterou inhalujeme. Ve
dvě hodiny ráno jsme vyšli mokří a o něco lehčí na těle i na duši. Své děti jsem našla spokojeně spící spolu s dalšími ve stanu Michala a Moniky Kubasových, organizátorů celé
akce. Opět se nás ujaly místní ženy, nandaly nám horké těstoviny a nalily čaj. „Pořádně se
najezte,“ říkala nám babička Kubasová.

KRUH SDÍLENÍ

Další den ráno sedíme v závěrečném kruhu – Kruhu sdílení. Jeden po druhém si navzájem sdělujeme své pocity z uplynulých hodin. Mnoho lidí má v očích slzy. Naše
pocity jsou velice podobné. Pocity přijetí, naplnění, sounáležitosti.

Přišla řada na mne, a tak jsem vyprávěla o tom, jak jednoho dne koupil můj muž časopis….

POCHOPILA JSEM , JAK JSME JEDEN PRO DRUHÉHO DŮLEŽITÍ.
POCHOPILA JSEM , ŽE NEMUSÍM BÝT VŠUDE,
KDYŽ MĚ MÉ DCERKY POTŘEBUJÍ :
ŽE ODEJÍT NA PÍSEK POSTAVIT HRAD NEBO JÍT PONĚKOLIKÁTÉ UMÝT ZADEČEK,
KDYŽ OSTATNÍ MEDITUJÍ A ROZEBÍRAJÍ SVĚTOVÁ TÉMATA,
JE NAPROSTO STEJNĚ CENNÉ.
AVŠAK POCHOPILA JSEM TAKÉ, ŽE NAOPAK I JÁ MÁM PRÁVO MYSLET SAMA
NA SEBE A ŽE NEMUSÍM BÝT VŽDY HNED K DISPOZICI,
COŽ MŮŽE BÝT V DANOU CHVÍLI VĚTŠÍM PŘÍNOSEM
PRO NÁS PRO VŠECHNY.

Poděkovala jsem všemu a všem. Mimo jiné i místním ženám. Byly to právě ony, které
vysvobodily moje plačící dítko. Chovaly ho a konejšily. Jedna z nich holčičku nakojila
a uložila do stanu k ostatním.

POCHOPILA JSEM ,
ŽE JSME TU JEDEN PRO DRUHÉHO.

Syn si celé tři dny hrál, smál se a běhal s ostatními dětmi. Nebýt jeho zájmu o domorodé
Američany, tuto výpravu bychom nepodnikli. Nebýt nás, nebyl by zde ani on. Vše, co
jsme se tu naučili, mu budeme pozvolna předávat tak, jak je únosné jeho věku. Když mu
byly dva roky, vybral si obraz Machu Picchu a dodnes mu visí v pokoji. Na vedlejší stěně
mává křídly svobodný orel.

SETKÁNÍ PO ROCE

Opět se blíží sudislavské setkání. Ani tento rok pro mne není zrovna jednoduché se na
obřad vypravit. Můj muž cestu odmítá, autobusové a vlakové spojení od nás je přes víkend
takřka nulové. Auto, na které jsme složili zálohu, je ještě ve výrobním procesu a doputuje
k nám až za pár dní. Jsem v šestém měsíci těhotenství a pobrat karimatky, batohy a stan pro
sebe a tři děti je docela absurdní představa. Stejně tak absurdní mi však připadá jen tak to
vzdát a zůstat doma. Domlouváme se s mužem a rozdělujeme si děti. Nejmladší zůstane
s ním a dvě starší pojedou se mnou. Půjčuji si auto z půjčovny. Mám čerstvý řidičák. Nikdy
jsem auto bez instruktora sama neřídila. Čeká mě 240 kilometrů tam a zpět ve víkendové
špičce, s dětmi za zády. Jedním z mých rozhodnutí v loňské potní chýši bylo přijmout materiální stránku života a kromě toho, že mám hlavu slušně vzpřímenou v oblacích, se postavit také pevně nohama na zem. Ani zdaleka jsem netušila, že toto rozhodnutí budu muset potvrdit právě cestou na letošní obřad. Hlavou mi ještě prolétne doporučení, že mám
nejprve jezdit pomalu po našem městě a pak si pozvolna trasu rozšiřovat. Vyrážím…
Nastává první kolaps – motor mi vypne přímo na kolejích, které jsou ještě ke všemu
do kopce. Nemohu se rozjet. Za mnou stojí kolona aut, třesou se mi ruce a v zrcátku vidím, jak se ke mně pozvolna blíží řidiči vystupující ze svých aut. Tělo mám v jakési křeči,
neposlouchají mě nohy ani ruce. „Tak to zase pěkně zabal, ty hrdinko,“ říká mi poněkud
výsměšně nějaký hlas ve mém nitru. „Musíme se rozhodnout, kým skutečně jsme,“ slyším
hlas Roberta Johna. „Kdo jsem? Kam směřuji?“
Motor naskakuje, rozjezdové otáčky… plyn……Jedeme!
„I WANT TO LIVE!“
S Robertem a Gilem, kteří jsou v naší zemi již potřetí, je tu tentokrát muž z kmene
Shoshone-Paiute – Arnold William Thomas, který do Česka zavítal poprvé. Je vysoký,
s havraními vlasy a s hlavou neustále pozvednutou trochu k nebi. Pozoruji ho: po nějaké době se sklání k zemi a nahmatává bílou hůl. Je slepý. V průběhu dní nám vypráví
o své životní cestě, životu v rezervaci, drogách, alkoholu a o několika pokusech opustit
tento svět. Znovu slyším nahlas vyřčená slova, tentokrát však z jeho úst: „Rozhodl jsem
se být tím, kým skutečně jsem!“ Nepřekvapuje mě. Všichni jsme tu na tom stejně….
Do stanu se jdeme uložit až k ránu. Z řízení auta jsem v jakémsi transu a nemohu
vůbec usnout. Při představě zpáteční cesty je mi jasné, že potní chýše bude to „nejjednodušší“, co mě o tomto víkendu čeká.
NEBUDEŠ ZNEČIŠŤOVATI ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ…
Takové explicitní prohlášení v biblické knize Exodus nenajdeme. Desátého března tohoto roku vyhlásil Vatikán nový seznam těžkých hříchů, do kterého zařadil i znečišťování životního prostředí. Chůze za vodu přispěla tedy svojí pověstnou kapkou do velikého moře změn, kterou musíme pro svoji planetu Zemi vykonat.
Domorodí Američané a lidé z přírodních národů světa po tisíce let ví, že vše, včetně
vody, je živé. Jejich starobylá učení mluví o tom, že voda reaguje na slova, myšlenky a písně.
Dnes to vědecky prokazuje dr. Masaru Emoto, autor knihy Skutečná síla vody. Ten promluvil na letošním vyvrcholení Cesty za vodu, která se tentokrát konala v Georgii podél
břehu řeky Chattahoochee.

Následně se dozvídáme o dalším projektu s jednoduchým názvem The Walk. Je postaven na vizi Roberta Johna: sjednotit všech 270 kmenů původních obyvatel v Kalifornii
a navrátit jim jejich svrchovanost. Není to jednoduché nejen proto, že mezi některými
kmeny jsou veliké kulturní rozdíly. Dnešní doba přináší i rozdíly ekonomické, protože
některé kmeny mají určité výhody. Jde například o území, kde byla vystavěna kasina.
I přesto každý rok už po 10 let prochází 300 lidí z 270 kmenů Kalifornií od San Diega
po Sacramento.

PÍSEŇ ŽIVOTA

Poslední den se opět všichni scházíme v Kruhu sdílení. Tentokrát se obřad potní chýše
uskutečnil dvakrát, neboť i počet účastníků se oproti loňskému roku zdvojnásobil. Přirozeně se rozrostl i náš kruh.
Už ráno, když balím stan, přemýšlím, co vlastně chci ostatním sdělit. Dojmů je příliš
a já mám pocit, že žádná slova nemohou vystihnout, co všechno cítím. Včerejší horko,
chlad malého kamene, který jsem našla, když jsem zarývala ruce do vlhké země, naprosto ohromující písně i přítomnost Arnolda, spojení se vším kolem a vnitřní klid děťátka,
které se mnou dočasně sdílí mé tělo. Zážitky uběhlého roku, cesta autem… Vše se ve mně
mísí. Hlavou mi neustále zní jedna píseň. Pokouším se ji zaplašit a soustředit se na to, co
vlastně budu říkat.
Píseň je však mnohem silnější, a tak, když na mne později přijde řada, jsem rozhodnuta jenom poděkovat.
Překvapuji sama sebe, když místo mlčení mluvím o tom, že každé mé děťátko má svou životní píseň, která se objeví někdy během těhotenství. Tou písní ho coby miminko lehce uklidním, když cokoli jiného nezabírá. Může ji použít kdykoli, když mu je v životě veselo či těžko.
Může si ji zpívat, až bude ve stáří opouštět tuto zemi. Je to jeho píseň života. Mluvím o tom,
jak jsem porod svého třetího dítěte celý prozpívala až do té doby, než mi „vplula“ do rukou.
Mluvím o tom, že i moje čtvrté děťátko potkalo svoji životní píseň. Je to jedna z včerejších
obřadních písní, které zpíval Arnold. A je to ta, kterou se mi ani ráno nepodařilo přehlušit.
Když se před odjezdem všichni loučíme, říká mi Arnold: „Až bude děťátko přicházet,
uslyším, jak zpíváš…“
„Nepochybuji o tom,“ odpovídám.

„LÁSKA JE ROZHODNUTÍ:
STARAT SE – NEBO NE.“

Robert John Knapp

VŠECHNO JE JAK MÁ BÝT…

Cesta zpátky domů není o nic jednodušší, ale vím, že ji zvládnu. Když vracím auto,
poděkuji mu za jeho služby. Telefonuji své bývalé instruktorce autoškoly, že jsme vše
přežili. Říká, že na nás celý víkend myslela a prosila svatého Kryštofa, který je ochráncem řidičů, aby nad námi držel svoji stráž. Musím se smát. Všechno je v naprostém
pořádku. Můj syn opět celé tři sudislavské dny proběhal. Společníkem mu byl kamarád
Kryštof.
Všichni moji blízcí, těším se na další shledání s vámi a děkuji.

O nějakou dobu později přichází na svět náš syn Kryštof Šimon. Celou jeho porodní cestou ho skutečně provázím onou písní z potní chýše. Až do doby, kdy ho držím ve svých rukou.

Některé informace jsou zpracovány podle archivu
Michala Kubasy a stránek http://www.walkforthewater.org/

Lucie Suchá Groverová
Autorka knihy Aby porod nebolel, lektorka sebepoznávacích seminářů, kurzů prenatální přípravy prostřednictvím kresby v Maitree a mateřských a rodinných centrech a centrech osobního rozvoje v celé ČR i na Slovensku. Nezávislá publicistka, propagátorka vědomého těhotenství, porodu, rodičovství a lidství...