Umění porodit

POROD JE VSTUPNÍ BRÁNA DO ŽIVOTA

Porod je vstupní brána do života nás všech. Dnes, v době probouzejícího se povědomí, že tomu tak skutečně je, můžeme strukturu porodního procesu změnit a z dramatu učinit opět slavnost zrození a umění porodit.

„Včera se mi kolem půl osmé večer narodilo třetí dětátko. Hodinu a půl před tím v lese, kde jsme byli s mužem a dvěmi dítky staršími na borůvkách, jsem oznámila muži, že mám kontrakce po pěti minutách a odcházím domů rodit.Dali jsme si pusu, ještě jsem se ho přidržela, když jsem potřebovala prozpívat příchozí kontrakci a vydala jsem se na cestu domů. Tu jsem se přidržela o strom, tu o pařez, když nebylo nic po ruce, zapřela jsem se o kolena svých nohou a zpívala a zpívala.
Domů jsem došla před sedmou a tak jako u porodu předchozího dala vyvařit gumu a nůžky na podvázání a přestřihnutí pupeční šnůry.V koupelně jsem si připravila na zem měkké deky a můj zpěv i kontrakce nabírali na intenzitě. Praskla plodová voda – protlačil se vršek hlavičky – opět se zasunul. Takzvaná „poslední rozlučka“.  Pak poslední zpěv a celé tělíčko mi vklouzlo do rukou.

Držela jsem svoji holčičku, dívaly jsme se na sebe a ona po chvíli usnula.Vyšla ze mě placenta a já seděla s dětátkem v náručí na dekách. Bylo mi krásně a stále jsem slyšela kdesi v podvědomí jak zpívám.
Děkuji za ten dar, že jsem žena a děkuji svým dětem, že mě to neustále učí.“

SPEKTRUM PŘIROZENÝCH PROŽITKŮ

Loňského roku se od 15. do 21.května Česká republika poprvé připojila ke Světovému týdnu respektu k porodu(World Week Respected Childbirth), jehož iniciátorem byla Francie. Hnutí za aktivní mateřství (HAM) tehdy zorganizovalo výstavu a řadu doprovodných přednášek. Všechny tyto snahy představují cenné příspěvky do veřejné diskuze o porodnictví v Čechách, kde stále převládají medicínské porody pod vedením lékaře – jako nejvyšší autority, pro kterého rodící žena není partnerem a kde ženy, které chtějí rodit jinak nebo dokonce doma, jsou vnímány jako nezodpovědné extrémistky.
Loňská výstava Umění porodit ukázala rozličné způsoby porodu na základě autentických příběhů a prožitků, představila škálu možností způsobu porodu. Od volby rodit s veškerými technickými vymoženostmi dnešní civilizace až po porod bez vnějšího zásahu kohokoli. Ukázala i škálu prožitku při těchto porodech od pocitu „vydržely to všechny ženy , vydržím to i já“, po pocit krásného a hlubokého duchovního zážitku . Vedle prací profesionálních výtvarníků byly do prostor pražského letohrádku Portheimka(nedaleko stanice metra Anděl), kde se výstava konala, zakomponovány kresby dětí z mateřských, základních a uměleckých škol.Děti se tématu zhostily s velkým zájmem a prakticky bez rozpaků. Nebyla jsem jistě jediná, na koho jejich výtvory silně zapůsobily.

V BEZPEČÍ DĚLOHY

Loňská výstava předvedla nainstalovanou dělohu v barokním sálku. Doprovodnými „zvuky“ ve mně vyvolala pocit čehosi měkého a teplého na co někde v skrytu sebe samé často vzpomínám.S tímto pocitem mám také spojený jakýsi smutek -„chci tu zůstat“ –     “ bojím se ven – bojím…“ Opuštěnost. Samota. Pláč.
Když jsem vyšla z „dělohy“ do sousedící místnosti , vytrhl mě ze zvláštního rozpoložení zvuk fénu. Překvapeně jsem zírala na Vlastu Marka, který si pod vystavenými exponáty sušil vlasy. Venku právě přestalo pršet a já odcházela z budovy s pocitem, že musím okamžitě odjet domů. Děloha kontrastující s následujícím ostrým zvukem fenu a do toho nepřestávajícími bolestivými poslíčky, jimiž mi dětátko uložené pod mým srdcem dávalo tu a tam vědět, že už brzy nastane jeho čas, mi daly zabrat. Zřejmě jsem přecenila síly. Bylo by lepší zůstat spolu s mužem a dětmi u nás na horách.
Kráčela jsem cestičkou v přilehlém parku a asi po minutě se opět spustil déšť. Schovala jsem se proto pod nejbližším stromem, u toho vedlejšího se záhy usadila partička opilých mladíků. Déšť zhoustl a studil. Skrze kapky stékající mi po obličeji jsem pohlédla směrem k Portheimce, a začala zvažovat zda se na mém těle dá zachránit ještě něco suchého. Opilci mi uzavřeli únikovou cestu.      A to jsem ještě před chvílí byla v krásné, útulné děloze.

V rámci zahájení výstavy proběhla debata Týdeníku Respekt nazvaná : O svéprávnosti českých rodiček.

Ústředním tématem se stala možnost svobodné informované volby českých žen při rozhodování kde, jak a s kým přivedou na svět své děti. Při zmíněném debatním večeru proti sobě stanuly dva protichůdné názorové tábory.  Na jedné straně lékaři (Prof. MUDr. Antonín Doležal DrSc., MUDr. Martin Hrehorcák, MUDr. Michal Prokop) zdůvodňující rutinní medikalizaci porodů hlediskem bezpečnosti, na druhé zastánci porodů bez zbytečných intervencí z řad porodních asistentek a rodičů.(I.Konigsmarková,P.Sovová – zakladatelka HAM). Ti druzí přitom nevolají po prosazování přirozeného porodu jako jediné správné alternativy (většině žen lékařsky vedený porod vyhovuje!). Jde jim jen o to, aby nebyly znevýhodňovány a omezovány ty ženy, které bez nadbytečných lékařských zásahů porodit mohou, a hlavně chtějí, protože si uvědomují význam takového porodu pro sebe i své dítě. A jde samozřejmě také o to, aby porodní asistentky mohly bez diskriminace vykonávat svoji profesi.
Šestinásobná maminka Petra Sovová, která čtyři děti porodila doma, zmínila například svůj prožitek tzv.ejekčního reflexu(reflex vypuzování plodu), ke kterému dochází v konečné fázi porodu, kdy děťátko jakoby postupně vyklouzne bez tlačení, ke kterým jsou neustále nabádány maminky v porodnicích. Michel Odent ve své knížce Láska jako věda píše: V různých epizodách sexuálního života jsou zapojené tytéž hormony a reprodukují se tytéž vzorce, tytéž scénáře. Konečnou fází každé sexuální události je vždy „ejekční reflex“, ať už se jedná o ejakulaci, nebo o reflexní vypuzování plodu v závěru porodu, či o reflexní vypuzování mléka z prsu. Pokud celý proces porodu není nikým narušován a řízen, je to velmi krátká fáze, v níž jsou silné a účinné stahy spojeny s přívalem adrenalinu do organismu, takže matka bývá čilá, když se dítě rodí. Tento reflex je v nemocničních porodních sálech téměř neznámý a bývá utlumený dokonce i při porodech doma, pokud někdo přebírá roli „trenéra“, „průvodce“, „pomocníka“, „podporovatele“, či „pozorovatele“.)
Profesor Antonín Doležal nad touto informací nesouhlasně kroutil hlavou a řekl: „Tlačit se musí, na to jsou knihy. Já vám je půjčím, přečtěte si to.“ Na otázku někoho z publika, zda někdy zažil opravdu přirozený porod, zareagoval velmi hlasitě: “ To víte že ano, já jsem rodil ve vlaku…“

SVAZUJÍCÍ DOGMATA

Debata byla místy velice absurdní. Lékaři se soustředili především na patologie a neustále to potvrzovali výroky typu: „Zdravé těhoteství neexistuje – na každém se něco najde“. Když porodní asistentka Ivana mluvila o tzv.patologiích – jako je omotaná pupeční šňůra,nebo dystokie ramének (zaklínění ramének děťátka mezi stydkými kostmi a křížovou kostí), kvůli nimž se v porodnicích zasahuje do porodu i císařským řezem a kterým lze při přirozeném porodu předejít např.změnou polohy maminky, neverbální komunikací maminky s dětátkem v bříšku nebo speciálním hmatovým manévrem asistentky, při omotané pupeční šňůře jejím přetažením přes hlavu, než nastane poslední kontrakce nebo bezprostředně po ní , MUDr.A.Doležal oponoval : „To není možné, to by bylo na Nobelovu cenu.“
Přestože diskutující lékaři velké pochopení ze strany publika nezískali, věřím, že svoji profesi vykonávají s opravdovým zájmem a kvalitou, i když je „kvalita“ čistě technického rázu. Je to odrazem dnešní doby. Jsme svázaní dogmaty, která si stále dokola předáváme. Z těchto bludných kruhů se velice těžce vychází ven, což opět potvrdil nejstarší porodník větou: „To, o čem tady mluvíte není možné, a já s tím nesouhlasím.Kdyby tohle byla pravda, tak na co jsem se to všechno celá léta učil?“

Své druhé dítko jsem také přivedla na svět doma. Chytila jsem je do rukou, bez gumových rukavic a na tento náš první venkovní fyzický kontakt nikdy nezapomenu. Muž dcerce hned následně přetáhl pupeční šňůru, kterou měla omotanou kolem krku a já si jí přiložila k prsu.Seděli jsme všichni tři pospolu, hleděli na sebe a všude byl klid a mír. Asi proto, že jsem se celá léta neučila veškeré možné patologie a důvěřovala svému tělu, děťátku a moudrosti života.Asi proto, že jsem nečetla knihy o tom, že tlačit se musí…asi proto, že jsem žena .Což pro porod pokládám za jakousi drobnou výhodu. A také asi proto, že jsem nerodila ve vlaku, jako pan profesor, ale doma a myslela při tom na svého milého muže.

POSELSTVÍ JEŠTĚ NENAROZENÝM

V rámci týdne Respektu k porodu do Prahy zavítala významná porodní asistentka Ina May Gaskin. Pořadatelé či spíše pořadatelky počítaly s tím, že Malý sál v knihovně na Mariánském náměstí zaplní tak do poloviny. Věhlas této charismatické ženy je ovšem tak veliký, že účastníci zaplnili i postranní uličky.
Ina May Gaskin působí jako porodní asistentka přes 35 let. Propaguje a praktikuje filozofii normálního porodu s minimem zásahů . V roce 1971 založila a stále vede Centrum porodní asistence na Farmě v Tennessee, které na základě této filozofie dosahuje výborných výsledků: např. 1,4 % císařských řezů, 5,4 % vyvolávaných porodů, 68,8 % porodů s nenarušenou hrází (bez epiziotomie a jakéhokoliv natržení).
Paní Gaskin přinesla svým vrstevníkům podstatná a dalekosáhlá poselství celým svým životním stylem, svými činy a výukou.Tato poselství se dají snadno zhustit do několika vět: lidstvo nemůže přežít, pokud znovu neobjeví zákony přírody.

Prvním krokem, který bychom měli v tomto směru udělat, je přehodnotit způsob, jakým se rodí děti. Dalším krokem pro blaho dosud nenarozených generací mělo být zastavení destrukce půdy agresivními zemědělskými metodami.(Michal Odent-Matka Země)
Zajímavý byl také její postřeh, že při porodech dochází k vytváření velice silné energie, při které se, když porod probíhá v místech obklopených přírodou, stahují do bezprostřední blízkosti dění zvířata.“Jednou“, vzpomínala, „přišlo dokonce celé stádo krav“.
A její zkušenosti ze situacemi, když se již rozběhnutý porod pozastaví? „Zkuste například líbání,“radila.  Do organismu se začnou uvolňovat látky podobné morfinu. Jsou to zároveň hormony rozkoše i přírodní léky na bolesti. A všichni savci se při porodu chrání zvyšováním své hladiny endorfinů. Jedním z dalších hormonů, který se začne uvolňovat, je oxytocin, který vyvolává mimo jiné děložní stahy a jenž je schopný vyvolat mateřské chování po porodu. Také může napomoci humor.Opět dochází jednak k uvolňování endorfinů a také se při smíchu pozvolna otvírá děložní branka.
Když je příčinou pozastavení porodu strach, je potřeba ho odstranit, ale důvodem může být i přítomnost manžela, duly či porodní asistentky, která se nakonec ukáže jako rušivá. V tom případě je potřeba zvážit, koho při porodu opravdu potřebujeme. “
Zajímalo mě, jaké má paní Gaskin zkušenosti s obdobím tzv.šestinedělí po spontánním porodu, neboť moje vlastní zkušenost je úplně jiná, než jak je toto období klasicky popisováno. Týden po porodu jsem byla absolutně bez potřeby spánku, fyzicky i duševně velice čilá (druhý den po porodu jsme absolvovali s rodinou šestikilometrový výlet a následující den už jsem jezdila na kole) a zásoby energie mi vydržely ještě na dlouhou dobu poté a když začali docházet, stačilo si znovu celý porodní proces připomenout a znova jsem cítila nový příliv energie.
Mnoho nového jsem se však od ní nedozvěděla,mám dojem, že jsem se nevyjádřila dost přesně.Její přednáška mě však velmi zaujala, protože byla postavená na praktických zkušenostech a přitom nebyla prezentována jako jednoznačně negativní kritika industrializovaného porodu či dalších aspektů dominantního moderního životního stylu.

KAM A PROČ MIZÍ ENERGIE?

Moje otázka však nakonec bez odezvy nezůstala.Odpověděla mi na ni nepřímo Johanka Kubaňová a to na seminářio porodu doma.Tato diplomovaná psycholožka je maminkou pěti dětí a s porody doma se setkala během svého studia v SRN, kde se narodily první tři děti a kde v tomto ohledu existuje možnost svobodné volby.
Těžištěm semináře bylo setkání a diskuse s rodiči, kteří v poslední době svá miminka porodili doma v Čechách, a přednášky českých porodních asistentek, které asistují při domácích porodech. V rámci semináře byl promítán film od Katji Baumgarten „Jak jste to všechny zvládly“.
A odpověď na mojí otázku? V době porodu jsou maminka i děťátko obklopeny velikým silným polem energie, která je určena oběma hlavním aktérům během celého procesu, ale i po něm. Při současném klasickém přístupu tedy na této energii participují, byť nevědomě, všichni zúčastnění, často včetně kolem zrovna „náhodou “ procházející uklízečky. Při této informaci se mi vybavila scéna z porodu mého prvního syna, který se konal ambulantně jen za přítomnosti porodní asistentky. Celý proces se opravdu odehrával pouze za její přítomnosti, ale ve chvíli, kdy vše vrcholilo, jsem měla pocit, že kolem proudí snad všechen nemocniční personál včetně uklízečky. Tenkrát jsem si v duchu říkala:“Kde se tady najednou všichni vzali?“

Při porodu druhém jsme na vše byli s dcerkou jen my dvě, byla jsem velice čilá, následující dny bez potřeby spánku.

ZPÍVÁNÍ MÍSTO KAFE

Pro nastávající matky je nejlepší přípravou na porod zpracování vlastního porodního traumatu píše ve své knize „Životní krize jako vývojové šance“ lékař a psychoterapeut Ruediger Dahlke.
Já osobně jsem si během tohoto týdne znovu odžila kus porodu svého i svých dětí.Dostala jsem odpovědi na řadu otázek a vzniklo ve mne mnoho nových témat k přemýšlení.Cítila jsem se tím vším děním už hodně unavená a tak zbýval poslední den, kdy jsem se chtěla už jen rozloučit s přítelkyní a odjet domů.Byla neděle ráno, do našeho setkání zbývala ještě hodina. Toulala jsem se poloprázdnými ulicemi Anděla a vedla sama se sebou při o tom, jestli si někde „dát kafe“, abych se probrala a absolvovala ještě závěrečný akt, nebo to všechno ještě nějak ustát. Jeden hlas mi neustále našeptával cosi o možném rychlém nabytí energie v nejbližší cukrárně a hlas druhý cosi o krátkodobých účincích kofeinu.
Ani nevím jak jsem se znovu ocitla před Portheimkou. Když Monika a Lenka Šramlovi zahajovaly workshop „Prozpívat se porodem“ otázkou: „Proč jste tady?“, odpověděla jsem: „Myslela jsem, že touhle dobou už budu někde jinde, teď sedím tady a sama sebe se ptám proč? “
Tento workshop byl zaměřen především na prohloubení komunikace a vzájemného kontaktu mezi matkou a jejím ještě nenarozeným miminkem během těhotenství. „Myslim, že není třeba zdůrazňovat, že lidský hlas je nejvýznamnější komunikační prostředek“, uvedla téma Monika Šramlová.“ Co ale je dobré zmínit je, že rozeznělý hlas (např. vyslovované nebo ještě lépe zpívané zvuky, jednotlivé samohlásky či brumendo) nám v závislosti na výšce vyslovovaných hlásek a směřování naší pozornosti, může znít v různých částech našeho těla a přináší tak různobarevné pocity. Naše tělo je složeno ze 70% z vody a voda, jak známo, vede zvuk – vibrace třikrát rychleji než vzduch. Znějící hlas vytváří vibrace, které se díky vodě velice rychle šíří celým tělem. Takto se buňky organismu dokáží pomocí hlasu „vyladit“ na určitou vibraci. Připustíme-li, že naše myšlenky jsou též jistou formou vibrací, jen mnohem jemnější než zvuk, pak se nabízí snadné vysvětlení komunikace mezi matkou a dítětem. Matka svými myšlenkami i psychickým rozpoložením komunikuje s dítětem v plodové vodě a dítě na tyto impulzy citlivě reaguje a odpovídá. Při zpěvu dochází ke zklidnění a prohloubení dechu, který má vliv na mozkovou aktivitu; zklidnění dechu má za následek zpomalení mozkových vln, zrelaxování mysli, což je spojeno s celkovým uvolněním těla. Hluboké dýchání současně zlepšuje prokrvení a okysličení tělesných tkání. Rozeznění hlasu rozezní celého člověka a jeho vodní systém. Při zpěvu se navíc uvolňují endorfiny – hormony radosti, díky kterým se naše nálada okamžitě zlepší a tělo se snadno uvolní. Na tyto změny dítě velmi pozitivně reaguje. Zpívá-li matka během těhotenství a porodu, dává tak svému dítěti více impulzů, více klidu i lásky. Takovéto prozpívané období se matce i dítěti bohatě vrátí a odrazí se na jejich vzájemném vztahu v dalších obdobích společného života. “
S přítelkyní jsem se tedy nakonec nesetkala, ale zcela jasně jsem věděla, proč jsem se ocitla i na tomto workshopu. Na cestu domů jsem se vydávala krásně uvolněná a po prozpívaných dvou hodinách nabitá novou energií.

Tak jako každá životní krize vede k bilancování minulého životního období, stává se každé početí výrazem minulých životních zkušeností.Lidem, kteří se stavějí odmítavě k představě inkarnace, to asi říká málo, avšak shrneme-li téma porodu, početí a těhotenství dohromady, stane se tato koncepce zřetelnější. Je-li těhotenství akceptováno a dítě očekáváno s radostí, může porod proběhnout lehčeji a díky pozitivnímu očekávání i důstojněji.