STŘÍPKY Z TERAPIÍ – “MAMI NECH MĚ BÝT.”

Sedí přede mnou žena, mimo jiné máma dvou dětí. Syn kolem 14 let a jeho “závislost” na počítačových hrách je to, oč tu běží. Není to poprvé. Tohle téma otvírám především s maminkama kluků kolem dvanáctého až čtrnáctého roku dost často. Výstupní informace vždy velmi podobná. Ale zpátky právě k tomuto příběhu. Žena je rozvedená a žije se dvěma syny “sama”. Je krásná, akční, aktivní…s životem hezky ve své kompetenci. Kdykoliv se cokoliv zašmodrchá, nahlíží do situace a nechává se vést indiciemi. S kluky má vztah hezký, otevřený, moudrý…a co se staršího syna týká, vždy byl i plný různých společných aktivit. Jenže ouha, cosi se změnilo.Syn s ní přestal chtít trávit čas a z jejího pohledu tráví hodně času na počítači. Ona reaguje snahou mít vše pod kontrolou, nastavuje povolené časy, občas bezúspěšně domlouvá, promlouvá …očividně tím syna zatěžuje, občas křičí a občas vytrhává kabel napájející počítač ze zdi. “Mami nech mě být,” vznáší se často éterem věta.
Nahlížíme do situace. Ladím se na syna a samozřejmě se předem ptám, zda mohu, zda nás do svého vnitřního světa pustí, pokud je to pro něj bezpečné a situaci podporující. Pouští a je cítit, že je to v předtuše rozvolnění celé napjaté situace, která kolem jeho hraní na Playstation nyní panuje.
Vstupujeme tedy do jeho vnitřního světa a místo závislosti objevujeme velikou svobodu. Na máminu otázku “PROČ”?(čas u počítače), přichází zpětná vazba: protože svoboda. Protože ostrov, kde jsem jenom a jenom sám za sebe. Protože místo, kde odpočívám od vnějšího světa, vypínám veškeré stresory a také část mozku, která musí řešit náročné situace, které mi tato etapa mého života přináší. ”Vypínám“ mámu, “vypínám“ tátu…jsem silný, daří se mi cokoliv si zamanu, jsem bojovník, nebo cokoli co v tu kterou chvíli toužím být. Jsem vítěz. Neztrácím čas. Neplýtvám energií. Nejsem v nereálném světě. Můj mozek v tuto chvíli funguje jinak a ze všeho co prostřednictvím této oblasti života prožívám, v takzvané reálné realitě následně čerpám. Jsou to určité prožitky štěstí, svobody, úspěchu…které se mi doslova otiskují do limbického systému a které mi jsou určitým vodítkem pro “pohyb”, způsob chování, myšlení…ve vnějším světě. Ve vnějším světě, kde se v tomto životě odpojuji od mámy. Není to nic ve zlém. Musím zkrátka z kluka převibrovat do mladého muže. Musím objevit sám sebe a pak si to také ustát. Ve světě, kde se odpojuji od táty, protože se mi jeho přístup k životu nelíbí a protože musím najít ten svůj. Tátu mám rád, ale nechci být jako on. Musím se od něj odpojit a poodstoupit, abych s ním dříve či později mohl navázat “přátelský” vztah. Dříve či později. Až budu vědět kdo jsem já. Odpočívám tady a zároveň nabírám sílu. Dej mi důvěru mami. Dej mi důvěru, že až nasytím všechny potřeby, která mi tato oblast života v tuto chvíli naplňuje, posunu se dál. Posunu se dál, pokud se z toho všeho nevytvoří drama, nevznikne mezi námi boj a pokud nebudu muset o svůj ostrov svobody bojovat. Důvěřuj mi. Udělej mi teplý čaj, namaž chleba s medem a oviň mě tvojí láskou, mami. To všechno ti řeknu jednou větou: “Mami, nech mě být.” Ps: netvrdím, že toto je příběh všech kluků stejného věku a napříč všemi kontinenty. Každý máme svůj vlastní příběh a svůj vlastní vnitřní svět. Hodně vnějších konfliktů vzniká jen proto, že si nerozumíme a neumíme si některé věci srozumitelně sdělit. Vhledy jsou jednou z forem komunikace. Dřív jsme tímto způsobem komunikovali běžně. Zapoměli jsme tento způsob používat. Jednoduchý způsob, jak porozumět sobě i okolí.
Lucie Suchá Groverová
Autorka knihy Aby porod nebolel, lektorka sebepoznávacích seminářů, kurzů prenatální přípravy prostřednictvím kresby v Maitree a mateřských a rodinných centrech a centrech osobního rozvoje v celé ČR i na Slovensku. Nezávislá publicistka, propagátorka vědomého těhotenství, porodu, rodičovství a lidství...