Měsíc před porodem dcery jsem dostala pěstí do břicha od sestry v ordinaci pražské porodnice u Apolináře. Zdravotní sestra se tímto způsobem rozhodla probudit moje v mateřském lůně spící dítě, když potřebovala natočit monitor. Měla asi pocit, že velmi zodpovědně pracuje, a aby nebylo pochyb, kdo tady dělá něco špatně, dodala ještě: „Co tam dělá? Ono snad chrápe?!“
Tahle rána pěstí odstartovala velikou změnu v mém myšlení. Naše z lásky počaté dítě se proto namísto u Apolináře narodilo doma. S příchodem dcery začal úplně jiný životní styl. Uzavírání starých vyjetých a dosti ojetých kolejí a otevírání nových, v podstatě neprošlapaných cest.

Po letech jsem se vydala s oběma dcerami na dámskou jízdu navštívit na pražských Slou Days módní revolucionářku Kamilu Boudovou, protože si notujeme, vzájemně nás baví naše práce a protože právě od té rány pěstí žiju svým způsobem velmi SLOU s úctou a pokorou k životu.

V šestém patře Kotvy na Slou Days je zboží nejrozmanitějšího ORGANIC – RECYCLED – UPCYCLED – VEGAN – FAIR TRADE – DIVERSE FIBRES – HOME MADE – HAND MADE – MADE IN CZ, EU, SK – ZERO WASTE – ECO-CERTIFIED druhu. Každičké má svůj příběh a zároveň i důvod, proč vzniklo, co nebo koho má podpořit, jaký má vlastně význam a proč ho koupit. U každičkého stánku je někdo s nepřehlédnutelným zájmem o věc, kdo ochotně povypráví o všem, co vezmete do ruky nebo na co se jen zadíváte. Vezu se na vlně pocitu, že svět se ještě nezbláznil, protože jsou lidé, kterým na něm skutečně záleží. S nadšením předávám nabyté informace svým dcerám. Ty ovšem až tak nadšené nejsou. Postupem času chápu, že je v tomhle jejich období života zkrátka a dobře zdravým lifestylem neoslovím, s Kamilou si jen zpovzdálí zamáváme a naše trio se vydá zažít ducha SLOU formou dobrého jídla a posezení u řeky.Můj osobní plán byl sice trochu jiný, na lidi, se kterými jsem se chtěla vidět a neviděla, jsem se skutečně těšila, ale čert to vem. Prostě jsme spolu, a tak jsem opět šťastná. Až do chvíle, kdy se touha nakupovat udržitelné výrobky s příběhem střetne se zájmem dcer navštívit obchod s bižuterií v nedalekém Palladiu. Zatímco osobní touhy troskotají, nadšení dcer roste. Každá mě z jedné strany chytnou za ruku, a tak si pomyslím, že je vlastně jedno, kde a co nakupujeme, ale hlavně že jsme SPOLU.

V bižuterii se ještě v rozpoložení všudypřítomné vstřícnosti SLOU DAYS pouštím do prohlížení nejrůznějších doplňků, čelenek, drátěnek do drdolů a podobných tretek, které si navzájem s nadšením ukazujeme do chvíle, kdy si uvědomím, že nás už nějakou dobu „kdosi“ sleduje. Snažím se to přehlížet, ale zanedlouho to vše zachytí i moje malé slečny a jedna po druhé se dostávají do jakési paralýzy. Prodavačka nám svým pohledem doslova vnucuje, že jsme zlodějky.

I přes svůj věk a schopnost nadhledu jsem zmatená. Ještě před chvílí jsem byla rozhodnutá koupit cokoliv – tretka netretka – hlavně ať mají holky radost. Teď jejich ruce zejí prázdnotou, vše je zpátky v regále. „Viky, proč to vracíš?“ Dcera na mě vykuleně hledí. Já zas koukám nevěřícně na prodavačku. „Prosím vás, můžete mi říct, co to děláte?“ ptám se v neskonalém úžasu. „Koukám,“ odpoví knedlík ženského pohlaví. Promiňte mi ten výraz, ale skutečně jsem došla k tomu, že nelze nahradit ničím jiným. „Víte, já chápu, že vám tady lidé asi kradou, ale uvědomujete si, že to, co děláte, je velmi nepříjemné?“ ptám se znova. „To je mi jedno,“ odpovídá žena. Jsem v šoku. Vůbec nechápu, co to prožíváme za situaci. Tolik radosti, tolik nadšení… a najednou jsou z nás zlodějky?
Vybírám opět z regálů alespoň něco z toho, co si holky vybraly, a u pokladny se znovu ptám, jestli si prodávající uvědomuje své chování. Neodpovídá. Chci mluvit s vedoucí. Oznamuje mi, že ona je vedoucí. Beru si tedy kontakt na majitele, kterému následující den vše, co se stalo, popisuji. „Víte, to je prostě pochybení jedince,“ říká mi do telefonu.

Pochybení jedince nám zkazilo zbytek dne. Místo nadšení přišlo veliké, zvláštní zklamání. Z Palladia jsem doslova vyběhla a v uších mi zněly slova mé třináctileté dcery. „Mami, to snad přeháníš,ne?“

Nevím, jestli přeháním, ale jsou místa, kam už nevkročím. Sama sobě jsem namluvila, že není třeba pořizovat věci se smyslem, hlavně že má člověk přece radost. K pochybení jedince skutečně došlo. Ten jedinec jsem byla já. Stejně tak jako před třinácti lety. Jsou místa, kde zkrátka nemůžete zažít nic jiného než dostat, třeba i pomyslně, pěstí. Abyste se probrali, uvědomili si, že jsou cesty, po kterých vaše kroky zkrátka a dobře nevedou. Abyste zas věděli, že je načase být SLOU. Že je na čase zpomalit, cítit, vnímat a respektovat smysluplnost života ve všech jeho podobách. I když to znamená, že při další návštěvě obchoďáku za účelem nákupu čtvrtek pro práci s těhotnými ženami vám hlavou duní otázky: Víš příběh těch čtvrtek? Víš příběh toho papíru? Víš příběhy těch stromů, které jsou v těch čtvrtkách otisknuty? Do uší mi doslova buší příběhy stromů, amazonských pralesů, zvířat, která přicházejí o svá obydlí. Do uší mi volá celá planeta Země. Zastav se. Zpomal. Tudy cesta nevede.

Před třinácti lety se mi zavřela jedna vyjetá kolej, ale otevřela se Cesta, kterou dnes už prošlapávají desítky dalších žen. Někde na té Cestě vznikla i knížka Aby porod nebolel, kterou si jednoho dne koupila i módní revolucionářka alias Falešná Pařížanka Kamila Boudová. Nyní se mi velmi vnímatelně uzavřela kolej další. Beru na vědomí. SLOU BABY. SLOU.

Článek jsem napsala pro Pravý domácí časopis a v originále si ho můžete přečíst zde.

Lucie Suchá Groverová
Autorka knihy Aby porod nebolel, lektorka sebepoznávacích seminářů, kurzů prenatální přípravy prostřednictvím kresby v Maitree a mateřských a rodinných centrech a centrech osobního rozvoje v celé ČR i na Slovensku. Nezávislá publicistka, propagátorka vědomého těhotenství, porodu, rodičovství a lidství...