Přírodní spiritualita

Havajské proroctví praví, že v Pacifiku kdysi bylo světlo, které Bůh jednoho dne rozdělil temnotou, a řekl, že temnota odejde a světlo opět zazáří, až připlují tři kánoe z Havaje na Tahiti. A k tomu již došlo.

O životě na Havaji s Julií Leitgebovou, překladatelkou knihy Pro příštích sedm generací

Existují případy, že přečtení určité knihy může zásadně změnit život. To se také přihodilo překladatelce knihy Pro příštích sedm generací Julii Leitgebové, která díky setkání s poselstvím třinácti Babiček, moudrých žen světa, odcestovala na Havaj, kde se seznámila s tamním způsobem léčitelství. Jaké změny tato zkušenost do jejího života přinesla, se nyní dozvíte z rozhovoru, který  jsem připravila pro časopis Proměny.

Poselství Babiček a dotyk havajské kultury

„Mám tu čest být překladatelkou nádherné knížky Pro příštích sedm generací. Nepřeháním, když řeknu, že změnila můj život. Kromě mnoha úžasných magických setkání jsem do jisté míry zázračným způsobem odcestovala na Havaj, kde se věnuji studiu místního léčitelství a bylin,“ vypráví Julie Leitgebová, kterou jsem kvůli jejím zkušenostem oslovila a požádala o rozhovor.

V čem spočívá důležitost této knihy?

Autorka knihy, Carol Schaefer, vypráví životní příběhy třinácti domorodých žen – Babiček, starších kmenů z různých koutů světa, které svedlo dohromady proroctví kmene Hopi, jež počínaje rokem 2012 zvěstuje tisíc let světového míru za předpokladu, že lidé ve svých životech provedou nutné změny. Tyto zásadní kroky je znovu spojí s přírodou, původním způsobem života, bylinnou medicínou a péčí o mezilidské vztahy. Od chvíle, kdy se mi tato kniha dostala do ruky, jsem se naučila s přírodou a okolním světem komunikovat tak, jak jsem si to nikdy předtím nedovolila.

Jak jste se ocitla na Havaji – na Velkém ostrově, jak jej nazývají jeho obyvatelé?

Když jsem překládala knihu Pro příštích sedm generací, procházela jsem obdobím, kdy jsem se aktivně začala zajímat o zdravou výživu a šetrný, udržitelný a obnovitelný způsob života a hospodaření. Pracovala jsem tehdy jako recepční v centru aktivní přípravy na mateřství a rodičovství a později v prodejně zdravé výživy v pražských Dejvicích. Navštívila jsem také několik seminářů o přírodním hospodaření a navíc jsem byla zasvěcena do havajského šamanismu huna, který mě dovedl až na Velký ostrov Havaj, kde nyní pobývám již déle než rok. Havajské tradiční zpěvy a moudrost blízká mému srdci si mě přitáhly takovou silou, že jsem chtěla na vlastní kůži poznat prostředí, odkud pocházejí. Cesta na Havaj pro mne byla doslova zázrakem a také velkým překvapením. Má finanční situace rozhodně nenasvědčovala tomu, že bych si mohla dovolit nákladný výlet do Spojených států (Havaj je dnes, navzdory snahám o získání autonomie, stále součástí USA). Pár tisíc korun na účtu a z pohledu úřadů nestabilní zaměstnání mě podle pravidel vízového styku neopravňovaly k vycestování. A peníze na drahou letenku? Raději nepomyslet! Havaj mě ale tak přitahovala, že mě k ní Vesmír prostě dovedl.

Jací jsou domorodí obyvatelé a jak vypadá život mezi nimi?

Velký ostrov je prazvláštní svět. Velmi silné místo. Najdete tu snad vše, co si dovedete představit, a mnohdy i to, co veškeré představy předčí. Spoustu toho, co ostrov ukrývá, však člověk objeví až po čase. Existují zde téměř všechna zemská klimatická pásma, můžete se vypravit k vulkánu a ze vzdálenosti několika metrů pozorovat, jak čerstvá láva vyvěrá ze zemského nitra, vytváří novou zemi a o kousek dál stéká do moře. Máte-li štěstí, objevíte liduprázdnou pláž s nádherně modrou vodou, kde můžete ve stínu stromů strávit nádherné chvíle. Roste tu také množství exotického ovoce a havajská obloha je snad nejkrásnější na světě. Je sytě modrá a každý den jiná. A nelze zapomenout ani na směsici lidí různých národností, barvy pleti, životních stylů a vizí, kteří tu společně žijí. Mísí se tu různé energie. Ostrov promlouvá hlubokou moudrostí minulosti předků, hraje hudbou budoucnosti a doslova si vás přitáhne svou intenzivní přítomností. Každý, kdo sem přichází, má svůj prazvláštní jedinečný příběh.

V DUCHU ALOHA

Kde se váš příběh odehrává?

Z velké části ve východní části ostrova zvané Puna. Z komunity La’akea (z havajštiny „léčivé světlo“) zaměřené na udržitelný způsob života inspirovaný duchem ostrova a permakulturou, kde jsem několik měsíců žila společně s několika Američany a vyzkoušela si přírodní hospodaření v jejich pojetí, jsem se díky Luaně Jones, ženě havajsko-čerokíjského původu, ocitla až v Kaimu, malé vesničce ležící pár mil od činného kráteru Pu’u o’o. Tato osada zůstala stát, když její velkou část v roce 1990 zalila láva. Mnozí toto místo nazývají srdcem Puny a když sem přijdete, zjistíte proč. Čas tu plyne nějak jinak, než jsme zvyklí, roste tu spousta nádherných ovocných stromů a lidé tu žijí prostoupeni duchem aloha.

Když jsem sem poprvé vkročila a setkala se se strýčkem Robertem Keli’iho’omalu, starším vesnice, který zde žije s částí své početné rodiny (s manželkou Philmen Kawehilani, která před několika lety zemřela, přivedli na svět jedenáct potomků) a několika nově příchozími obyvateli, okamžitě jsem věděla, že zde je mé místo – ucítila jsem, jak ze mě spadly obavy a mé srdce pookřálo. Lidé ke mně byli od počátku velmi laskaví a dávali mi najevo, že má přítomnost je vítaná. Mou prací výměnou za ubytování a stravu bylo pomáhat v zahradě a v domě strýčka Roberta. Odměnou mi také bylo, že jsem mohla se strýčkem trávit chvíle rozmluvami na jeho oblíbeném místě pod mangovníkem. Vyprávěl mi mnohé z historie kanaka maoli, tedy domorodých obyvatel, a také mi dal spoustu cenných rad do života:

Aloha ke kahii ke kahi. Milujte se navzájem. Ahonui. Budujte v sobě trpělivost a vytrvejte. Všechno má svůj čas. Zpomalte. Uvolněte se. Naslouchejte svému srdci.

Prostřednictvím jeho rukou jsem také zažila pravou havajskou masáž lomi lomi a ochutnala tradiční polynéský nápoj kava kava připravený z kořene rostliny piper methysticum, v havajštině awa, který navozuje stav uvolnění, tolik potřebný pro léčení.

V Kaimu jsem kromě toho příjemného poznala i to, co Havajce trápí, sužuje a jaké jsou důsledky vlivu kolonizace a západní kultury – podobně, jak to znají domorodé národy po celém světě.

RODINA PLNÁ ŠRÁMŮ

Západní způsob života nám předkládá všechny možné druhy spotřebního zboží jako základní předpoklady civilizované společnosti. Auto a moderní dům či byt jsou důležitými symboly společenského postavení. Jaký je vztah místních obyvatel k takzvané modernizaci a technice? Co tradiční život a hodnoty Havajců? Téměř všechny tradiční společnosti se nechaly západní kulturou rozvrátit. Neděje se to i na Havaji?

Dnes je moderní technika na Havaji součástí každodenního života a Havajci se jí většinou nebrání. Co se týká tradic, mají svou vlastní historii, která měnila společnost ještě předtím, než v roce 1778 připlul kapitán Cook. To základní – kanaka maoli – mají však Havajci dané od Stvořitele. Je to život v souladu s přírodou a s následujícími principy: Aloha – chovejme se k druhým tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám. Lokahi – dělejme věci ohleduplně a ve spolupráci s druhými. Ho´opono´pono – dávejme věci do pořádku a udržujme je tak. Kokua – pomáhejme ze srdce, nikoli za účelem dosažení zisku. Havajce tradičně prostupovala spokojenost, založená nikoli na finanční hojnosti, ale na dobrém pocitu. Země aina, na níž žili, jim nepatřila.

Ostrov byl tradičně rozdělen na ahupua´a, soběstačné celky, z nichž každý měl svého náčelníka. Tyto jednotlivé celky také mezi sebou směňovaly nadbytky. Jejich prosperita byla měřena nikoli množstvím vyprodukovaného, ale spokojeností obyvatel. Náčelníkovi se odváděly daně. Lidé se mohli volně stěhovat, pokud nebyli spokojení se svou situací, tedy pokud museli odvádět příliš velké daně. Všichni spolupracovali. Jednou z dětských her například bylo, kdo na obloze vyčaruje největší mrak…

Ale jak je tomu dnes?

Západní civilizace velmi změnila život Havajců – narušila tradiční způsob života a přinesla s sebou změnu hodnot. Tradiční OHANA (v havajštině „širší rodina“) utrpěla šrámy.

Havajcům bylo zakázáno hovořit svým jazykem. Výchova dětí se oficiálně přesunula do škol, lidé chodí do práce, porody se začaly odehrávat v porodnici, tradiční medicínu nahradila moderní, samozásobení potravinami bylo do značné míry nahrazeno supermarkety, země je poměrně bezcitně dělena na pozemky – nikoli původním způsobem v souladu s přirozenými hranicemi, ale podle „pravítka“. Ovocné stromy ustupují benzínovým pumpám, putování po ostrově probíhá prostřednictvím automobilů, vzdálenosti mezi jednotlivými ostrovy jsou místo na kánoi překonávány letadlem, spoustu oblastí života prostoupila moderní technika…

Havajské kořeny však nejsou pohřbeny tak hluboko, neboť první misionáři sem přišli teprve v roce 1820. Některé tradice se udržely a jiné se velice zřetelně znovu tlačí na povrch, i když trošku jinou formou, než byla ta původní.

Tančí se tanec hula. Moudří starší se stále věnují obnově i stavbě nových chrámů heiau, provádějí rituály a vyučují tomu své žáky, budoucí nástupce. Malé děti se opět učí havajštinu – ne vždy od svých rodičů, neboť mnozí z nich touto řečí v životě nepromluvili, ale ve školách. Na síle také nabývají hnutí, která usilují o svrchovanost havajského národa a získávají stále větší podporu jak domácí, tak zahraniční. A navíc Havajci nepřestali respektovat své starší kupuna. Existuje spousta literatury, která zachycuje tradiční hodnoty a je vodítkem jak pro Havajce, budující si svou identitu, tak cennou inspirací pro osoby nově příchozí.

Co Havajce tedy trápí?

Diabetes, srdeční nemoci… Byli kdysi naprosto zdraví, živili se tím, co jim nadělila příroda. Tradičními pokrmy byly sladké brambory taro, výživné ryby ulu, mořské řasy, plody moře a spousta ovoce. Dnešní strava se velmi podobá americké a navíc přišel alkohol, cigarety, drogy. Dochází k jejich nadměrné konzumaci, což má za následky domácí násilí, zanedbání péče o děti, veřejné výtržnosti a podobně

Havajci byli také zvyklí žít v přírodě, v souladu s jejím rytmem. Je pro ně nepřirozené pracovat pro někoho jiného, navíc pro toho, kdo přišel „zvenčí“. Mnoho jich na to nepřistoupilo, a tak žijí ze sociální podpory, což je v mnoha oblastech znevýhodňuje, ale zároveň jim to dovoluje alespoň částečně praktikovat tradiční způsob života.

Mnoho žen také podléhá tlaku zdravotnického aparátu a rodí v porodnici. Porody doma jsou legální, ale pojišťovny nehradí náklady s nimi spojené, což je jeden z důvodů, proč nejsou tak časté, jak by mohly a měly být…

MUŽI, ŽENY, DĚTI

Jaké je postavení žen a mužů ve společnosti? Jak je to s takzvanou ženskou emancipací? Co třeba ženy a politika? Ženy a kariéra? Muži a otcovství?

Je třeba říci, že Velký ostrov, ač je součástí Spojených států, nekopíruje plně jejich uspořádání. Tím, že sem přišli a stále přicházejí lidé ze všech možných koutů světa a kultur a také se mezi sebou mísí, liší se nahlížení na mužskou a ženskou sílu rodinu od rodiny.

Mezi domorodými Havajci je politické dění doménou obou pohlaví, je možné, že se jazýček vah přiklání o něco více na stranu žen než mužů. Nemám však po ruce žádné statistiky, spíše pozoruji a naslouchám…

Kupříkladu starostkou Puny je žena, Emily Naeole. A mnoho aktivit směrujících ke znovuoživení havajské kultury je iniciováno a vedeno právě ženami.

Havajci milují děti a k rodičovství inklinují. Muži si většinou uvědomují svou roli, ale americká struktura společnosti často v rodinách boří přirozený chod věcí. Ignoruje totiž prarodiče jako součást rodiny. Chci říci, že pokud rodinná jednotka na úrovni rodičů na chvíli nezvládá, někdo z větší rodiny automaticky přispěchá na pomoc. Bohužel úřednický aparát zasahuje do přirozeného chodu často příliš neúměrně a rušivě.

Způsob, jakým se mezi sebou místní lidé dorozumívají, je prý velice zvláštní. Jak se chovají k dětem?

Nesmírně silným zážitkem pro mě bylo první setkání s Havajci, kdy jsem se stala součástí jejich „diskusního kroužku“. Cítila jsem velmi silně, jak kromě verbální komunikace probíhala komunikace neverbální. Nebylo vyřčeno mnoho slov, ale to, co se řeklo, bylo naprosto výstižné; jako bychom mezi sebou byli všichni dávno propojeni. Něco jako společná meditace. Velmi silné a krásné… Společné sdílení přítomného okamžiku.

K dětem jsou Havajci dosti přísní. Hovoří s nimi jako s dospělými. Žádné zdrobněliny; až na případy, kdy jsou nové maminky ovlivněné americkými filmy, které napodobují. To je ale jiný příběh.

SÍLA SDÍLENÍ

Přirozeností Havajců je vytváření a sdílení hojnosti a život v pospolitosti ohana. Můžete tuto pospolitost popsat?

Aloha. Sdílení místa pro život. Naladění se na společnou notu: naslouchání, vnímání jeden druhého. Vzájemná pomoc a podpora. Radostné oha, sdílení alo, životní energie ha v přítomnosti alo. Pomoc v rodinách. Uvedu příklad: Občas se stane, že se rodiče z nějakých důvodů nemohou starat o děti. Tehdy je vždy nablízku někdo z rodiny. Vzájemné vypomáhání si v rodině je něčím naprosto automatickým.

Proč si i přes společné naladění a sdílení osvojují věci západní společnosti, které je dokážou rozvrátit? Proč tomu jejich zdravé vztahy nebrání?

Věřím, že západní civilizace se také vzestupným tempem transformuje. Znamená to, že zničující vlivy se zpomalují. Je třeba, aby ustala válečná politika Spojených států, k čemuž by s novým prezidentem Obamou, který se mimochodem narodil na havajském Oahu, mohlo dojít. Čeká nás všechny spousta práce, abychom dokázali dát věci do pořádku – a bude to nějakou dobu trvat. Já ale věřím, že to lidstvo zvládne. Proroctví Hopiů říká, že prastará moudrost se spojí, až se setká orel s kondorem. Pak budou moci lidé žít na Zemi v pospolitosti, míru a vytvořit Velkou civilizaci. Staré nauky předpovídají, že až nastane tento čas, začnou lidé bílé rasy, střežící živel ohně, putovat po Zemi a sjednocovat lidstvo jako rodinu.

Havajské proroctví zase praví, že v Pacifiku kdysi bylo světlo, které Bůh jednoho dne rozdělil temnotou, a řekl, že temnota odejde a světlo opět zazáří, až připlují tři kánoe z Havaje na Tahiti. A k tomu již došlo.

POSELSTVÍ BABIČEK PRO PŘÍŠTÍCH SEDM GENERACÍ

„Všichni můžeme přetvořit svoji minulost,“ říká Babička Rita. „Musíme si dovolit vymezit sebe sama mimo rámec své osobní historie. Je důležité připustit, že jsme živí a daří se nám dobře a že nás naše minulost přivedla na správné místo. Současnost je naše. Naše minulost nás přivedla na práh přítomného okamžiku. S tímto vědomím začíná skutečné uzdravování.“

„Odrazem toho, co se děje s naší přírodní říší, je, že už malé děti v děloze se potýkají s kontaminací, která k nim přichází skrze toxiny z matčina těla,“ říká Babička Flordemayo. „Z mateřského mléka k nim přicházejí chemikálie z krémů, šamponů a kosmetiky, které matka používá, a ze znečištěného ovzduší, v němž žije.“

V mnoha domorodých kulturách, z nichž Babičky pocházejí, se děti odmalička učí tomu, že není dobré klást otázky, ale pouze pozorovat, naslouchat a čekat na odpověď, která bude určena pouze jim.Toto je přirozený způsob učení, z nějž vycházeli všichni jejich předkové.

„Péče o děti a o mír by měla být naší nejvyšší prioritou,“ věří Babička Cering. „Věda ani hromadění majetku ve skutečnosti nejsou tak důležité. Nejdůležitější je vytvářet dobré lidi, dobrotivé lidské bytosti. To, jak vychováváme své děti, ovlivňuje svět. To ony jednou naši výchovu předají svým dětem. Právě teď pečujeme o matky budoucnosti. Čemu je učíme?“

Protože dnešnímu světu vládne mužská energie a moc není vyvažována bezpodmínečnou láskou, ovládá jej agresivita, chamtivost a strach. Ženy, děti i příroda jsou využívány a důsledkem je zkáza a spoušť. Ženy přišly dokonce o svou vládu nad početím, jež bylo po tisíciletí v jejich bezpečném milujícím náručí. Odpradávna ovlivňovaly svá těla, cykly početí, těhotenství a porodu samy ženy. Nyní mají vše v rukou mocní.Více informací o probíhajících aktivitách mezinárodní Rady třinácti domorodých Babiček naleznete na:

info@grandmotherscouncil.com

www.radamoudrychzen.cz