Porodní příběh: VIKTORKA

Ve vlastní režii

Porod Viktorky, se tak nějak samostatně vyvíjel již během těhotenství.
Protože CAP – centrum aktivního porodu bylo zavřeno , začali jsme obhlídkou tehdy vyhlášené porodnice v ČR ve Vrchlabí. Zjistili  jsme možnosti porodních asistentek a navázali kamarádské vztahy s několika dulami. S blížícím se termínem, jsem postupně zavrhla jak porodnici ve Vrchlabí, tak asistentky i duly.Postupně jsme s mužem došli k pocitu, že přivítat naši holčičku na svět zvládneme spolu. Byl připravený mi ve všem vyhovět.Po večerech jsme pročítali knížky s různými úhly pohledu na proces porodu a hodně si o nich povídali.
Svým způsobem byly otevřené všechny varianty, jak  a kde by mohla dcerka na svět přijít, ale od určité doby jsem se připravovala na porod doma. Fyzicky i mentálně. Měla jsem všechno vymyšlené. Představovala jsem si místo, kde vše proběhne, atmosféru i dobu. Jelikož jsme nechtěli staršího synka odvážet někam pryč, představovala jsem si, že porod proběhne v noci. „Dojdeme pro Matýska do školky, v pět zavřeme náš obchůdek, já v noci porodím a vy zase ráno odjedete do školky a do krámku“, říkala jsem mému muži.

„Porod proběhne jak nejlépe může.“

Denně jsem si i několikrát opakovala větu: „Porod proběhne jak nejlépe může.“ S holčičkou jsem hodně komunikovala prostřednictvím intuitivní kresby a pracovali jsme s psychosomatikou. Věřila jsem sobě i děťátku.
Přišel den, kdy mi při raních výpravách odešla hlenová zátka.“Už to začíná“ , říkala jsem dojatě muži a dost mě překvapilo, že vlastně ani moc nereaguje.Bylo mi to líto a moc jsem tomu nerozuměla, ale nebyl čas na vysvětlování a když odjeli se synkem do školky, moje vlastní euforie z veškerého dění , vše ostatní zastřela.
Dala jsem si ranní sprchu, doprovázejíc se zpíváním všeho možného a vydala se dalším autobusem rovněž do našeho obchůdku.
Už doma jsem si všimla, že mám jakési návaly horka spolu s vlnami ještě větší euforie, které vždy vyvrcholily výbuchem smíchu. Připadala jsem si chvílemi jako opilá a po cestě jsem se očas ukryla v nějakém průchodu, abych se mohla „vysmát“a nebudila pozornost okolí. V takovémto rozpoložení jsem tedy dorazila za mužem. Zákazníci chodili a my se střídali za pultem jako jindy.
Celou dobu mě mírně pobolívalo v podbříšku, které se v průběhu dne změnilo na jakési pravidelné tepání.Kolem druhé hodiny jsem šla vyřídit korespondenci na poštu s tím, že se ještě zastavím v prodejně kočárků. Tepání začalo být vždy po osmi minutách výraznější a cestu, která mi jindy trvala deset minut, jsem nyní šla dvě hodiny.Můj muž se nad tím nijak nepozastavil. Přišlo mu však divné proč po něm chci, aby se šel ohledně nabídky kočárků informovat znova.Když mi totiž prodavačka vysvětlovala rozdíl mezi tím či oním typem, přišla na mě zrovna jedna z těch mohutných tepajících vln a já z toho co říká nevnímala téměř nic. Na poště jsem frontu k okénku vystála dvakrát, neboť když na mě poprvé došla řada, byla jsem rovněž zrovna“ indisponována“.
Zůstala jsem tedy v krámě sama a kontrakce, mezi obsluhou zákazníků, chodila prodýchávat za police s bylinnými čaji.
Ve čtyři hodiny stahy přicházely po pěti minutách a já již po několikáté rozpačitě naznačovala muži, že už je TO opravdu tady.  Očekávala  jsem nějaké povzbuzení, obejmutí, nebo cokoliv podobného, ale jeho reakcí bylo to, že vzal razítko a pustil se s vervou do razítkování propagačních letáků. Moje kontrakce nabírali na intenzitě. On razítkoval rychleji a rychleji.
Blížila se zavírací hodina a já se rozhodla, že pojedu domů napřed. Uvažovala jsem o autobuse, ale napadlo mě zkusit zavolat kamarádce – mému andělu strážnému – s autem. Nezklamala. „No já jsem hned tady vedle v obchodě Luci, hned jsem tam“ , ozvalo se ve sluchátku.
Domluvili jsme se s mužem, že dojde pro Matýska, kterého už ze školky vyzvedla maminka jeho školkového kamaráda a oba za mnou dorazí domů.
Když jsme se rozloučili, bylo kolem páté hodiny.
Cestou domů kontrakce skočili na tříminutový interval.Přítelkyni jsem musela několikrát zopakovat, že opravdu nechci do porodnice a že opravdu nechci, aby šla domů se mnou.Dala mi tedy alespoň číslo na svoji tetu, která je porodní asistentka, vysadila mě před vraty a já hleděla na couvající auto a její starostlivý výraz v očích.
Začínalo mi být jasné, že porodu se nezůčastní ani můj partner.

Victory

Doma jsem se hned pustila do příprav všeho potřebného a v mezičase se prokřičívala kontrakcemi. Dala jsem vyvařit gumu a nůžky na podvázání pupeční šňůry, pustila hudbu(a zase ji brzo vypnula, protože mne rušila), nalila do aromalampy vůni podporující děložní stahy(a zase ji vylila, protože se mi z ní dělalo špatně), uvařila konev čaje z maliníku, který rovněž podporuje stahy(a vůbec ho nepila)napustila vanu plnou vody a rozpustila v ní sůl z Mrtvého moře, kterou muž pracně sháněl(vlezla jsem do vany, ale protože jsem se tam nemohla hýbat, zase jsem hned vylezla). Uvědomovala jsem si, že kdyby byl někdo přítomen, měla bych tendence si stěžovat na tu “ šílenou bolest“, ale nebyl žádný divák ani posluchač a tak nezbývalo nic, než se spolehnout sama na sebe a mít celý proces co nejdříve za sebou.
Rozhodla jsem se nejít „proti“ bolesti, ale spolupracovat s ní. Nezatínat zuby, ale co nejvíce se uvolnit. Vše se dalo do pohybu. Bolest se změnila v tlak a z mého těla se stal tunel, kterým jakási síla v intervalech vypuzovala děťátko směrem ven.
Zazvonil telefon. Muž se ptal zda si mají vzít taxika. „Ne, ne“odpovídám“  Chci být teď sama, všechno je v pořádku.“
Dál pokračuji v souladu s “ tlakem.“  Mezi kontrakcemi jsem bdělá, plná energie. Opírám se o vanu a pozoruji sama sebe v odrazu vodní hladiny. Je to velice zvláštní.
Je za deset minut sedm a autobus s pány&kluky už by měl být na zastávce. Jdu se ještě podívat z okna, jestli jdou, ale nikoho nevidím a tak se vracím zpátky do koupelny.
Stojím opřená o vanu. Další mohutná vlna mě sráží na kolena. Mám pocit, že prasknu. Au, au říkám při doznívajícím stahu             a napadá mě, že při stahu příštím už asi umřu. Stah přichází a s ním i veliká úleva – po nohou mi teče plodová voda – odpočívám.
Do koupelny vchází partner, mám šaty a v mezičasech vše kolem sebe uklízím a tak nemá tušení v jaké fázi se porod nachází. Snaží se mě nerušit a tak mi jen potichu oznamuje, že Matýsek chtěl zůstat u kamaráda. Příkývnu a on zase odchází.
Nastává další tlak – cítím cosi tvrdého a nahmatávám temínko, opět tlak – protlačila se hlavička – snažím se nahmatat oči, ústa, ale nedokáži pohmatem nic rozeznat.V duchu se ptám, zda je miminko vůbec živé, když se mezi mýma nohama ozve zavrnění.

“ Viktorko, ahoj !“ říkám.  Poslední tlak a miminko mi klouže do rukou. Je sedm hodin a dvě minuty.
Holčička má omotanou šňůru kolem krku a tak volám na muže, který hned přichází, protože zavrnění miminka také zaslechl.Rychle pupečník přetahuje přes hlavičku.Viktorka chvilku pláče, ale pak se přisaje k prsu. Všude je klid.
Placenta vychází po půl hodině, necháme dotepat pupeční šňůru a tu potom muž přestřihne. O hodinu později přijíždí domů Matýsek.

Vítězství for ever. Veni Vidi Vici.
Jsme čtyři.

Děkuji ti Viky za rovnováhu ke které jsi mě podněcovala.

Buď to, co jsi.

Miluji tě.

Když jsem se později  mého muže ptala proč vlastně nijak zvlášť většinu dne nereagoval, řekl mi , že naprosto věřil variantě o  porodu probíhajícím v noci. „Myslel“ ,  že je vlastně stále dost času.:-)