Porodní příběh: KRYŠTOF ŠIMON

Nám, nám narodil se…

Narození Kryštofa by se na první pohled dalo nazvat :  „Jak jsem seděla v křesle, můj muž instaloval počítač a narodil se Kryštof.“
Porod dítěte, právě v tento den, předpovídal náš nejstarší syn. Muž počítal s termínem někdy za dalších čtrnáct dní a já jsem o žádném pevném datumu ani nepřemýšlela.

Na dotazy : „kdy to bude?“  jsem odpovídala : „někdy to určitě bude…“

Kreslím miminko a pletu svetry.

Moje racionální část mi našeptává, co všechno je potřeba ještě připravit a nakoupit, aby se vlastně „to miminko“ mohlo narodit.

Část intuitivní zřejmě ví své, neboť  na miminko myslím čím dál tím víc a oznamuji svému okolí, že jaksi pozbývám intelektu.
Ještě ten den odpoledne  na většinu mailů odpovídám tím, že nejsem schopná přemýšlet a většinu času kreslím miminko a pletu svetry.
Odpoledne mám jet se čtyřletou dcerkou na pravidelné plavání, ale pocit, že na mne „leze“ nějaká lehká chřipka mění situaci, a tak se s mužem domlouváme, že tentokrát pojede on. Zůstávám  doma jenom s devítiletým synem a dvouletou dcerkou. Je velice klidná atmosféta . Syn se věnuje svým aktivitám a já střídavě za spolupráce dcerky kreslím miminko(automatická kresba), pletu  svetr a hraji si s ní. Máme na sebe hodně času a tak je očividně spokojená. Netuším v tu chvíli, že se s ní vlastně loučím jako s nejmladším dítkem, neboť se k nám polehoučku přibližuje nový benjamínek, který převezme tuto roli. Než se muž s dcerou vrátí z plavání  ukládám ji protekčně do své postele a na uspání jako vždy kojím.

Vybíráme  i s dětmi  večerní program. Nakonec jsme si všichni společně povídáme a kolem desáté jdou děti spát. Starší dcerku jsem během tohoto těhotenství přestala kojit a tak jí uspávám držením za ruku.

Windows – náš společník na porodní Cestě

K příležitosti blížícího se svátku nejstaršího syna mu muž pořídil nový počítač.
Už několik dní tímto tématem „žil“ a byl šťastný, že sehnal všechno potřebné. Chystal se na instalaci a ujišťoval se zdali ještě nejdu spát, protože „TO prostě musím vidět“.

Seděla jsem v křesle a sledovala jak pobíhá po kuchyni, rozbaluje různé krabice a rozmotává kabely…

Menší holčička se probudila a tak jsem si k ní šla lehnout a opět ji utišila pomocí kojení. Zvykla jsem si, že už skoro měsíc, vyvolává večerní kojení krátkodobé kontrakce.Tentokrát mě jen zarazilo, že kontrakce byly hodně silné a měla jsem problém vstát  a dojít do kuchyně. „Miminko se blíží“, pomyslela jsem si . „Ještě ne“ říkala jsem mu z legrace. “ V neděli jedeme do Polska, tak někdy potom“.
Docela ráda jsem zase usedla na křeslo a muž mi nadšeně vyprávěl o nejnovějších typech Windows.
Začala jsem si uvědomovat, že tentokrát kontrakce neustaly. Nebyly nikterak bouřlivé, ale nabíraly na pravidelnosti. Vždy jsem jen odvrátila hlavu na druhou stranu a začala je zlehka prodýchávat. Začala jsem hru.

Pozvolna jsem si uvědomovala, že nastává porod a soustředila se na to, aby vše bylo co nejjemnější.
Při kontrakcích jsem vzpomínala na čas strávený s mužem, když nově příchozí miminko vznikalo. Byly vánoce a my původně hráli scrable, který jsme nikdy nedohráli.
Houpám  se na vlnách kontrakcí a snažím se s nimi plynout. Plně se na ně soustředím. Soustředím se na své tělo.Prociťuji přicházejícího človíčka. Vše důležité se odehrává uvnitř mne.
Muž stále instaluje počítač a já v mezičasech sleduji „hlášky“ objevující se na monitoru…Instalace probíhá…
„U mne také…“ myslím si. … Připravuje se úplně čistý disk…, hlásí monitor.
„A co naše miminko, je také úplně „čisté“? vedu  monolog sama v sobě.
„Je nainstalováno teprve padesát procent“ říká můj muž. To jsem zvědavý do kolika tady zase budu…“
„A do kolika tady budu asi já..?“ pokračuji v rozpravě sama se sebou.
Čas plyne a konverzačním tématem jsou počítače. Jelikož to  není  téma o kterém bych mnoho věděla, partnera pravděpodobně ani neudivuje, že vede monolog bez mé verbální zpětné vazby.
Světýlka zablikají a monitor ukazuje načítání 100%…Hotovo…
Na obrazovce se velkými písmeny objeví:
JSEM NOVÝM ČLENEM VAŠÍ RODINY

„Slyšel jsem tě jak zpíváš…“

Zvedám se z křesla a jdu se převléct do sukně.
Muž mezitím pouští Gregoriánský chorál a začíná balit krabice….
Zamotat poslední kabel….vypnout hudbu a jde se spát.
Začínám si zpívat posvátnou píseň, kterou složil  přítel – člověk z kmene Shosone Paiute, a kterou jsem si přivezla z obřadu potní chýše.
„Až bude dětátko přicházet, uslyším jak zpíváš,“ řekl mi na jaře.
„Slyšíš moje zpívání, Arnolde?“
Přináším si z koupelny několik velkých osušek. Dávám vyvařit nůžky na přestřižení pupeční šňůry a gumu na její následné podvázání.
„Lucko, ty si myslíš že rodíš?“ ptá se mě překvapeně muž.
Usmívám se, ale neodpovídám.
Když usedá zmateně ke stolu, odesílám ho spát.
„Přece tě tady nenechám.“
Znovu ho odesílám spát a ujišťuji ho, že určitě včas příjde, jako u porodů předchozích.
Odchází a já se z pozice na křesle, přesunuji před něj.
Kontrakce  v tu chvíli mohutní a sráží mne do kleku.Držím se rukama za dřevěná madla a horní část těla „pokládám“ na místo, kde jsem ještě před chvílí seděla.
Soustředím se už jenom na zpěv.
Všechno jde velice rychle. Praskne voda  -protlačí se vršek hlavičky – opět zaleze – protlačí se hlavička celá – zbytek tělíčka. Dozpíváno.
„Kluk, pane bože, je to kluk!“
Můj muž přibíhá z pokoje, do kterého před chvílí odešel.
O nějakou dobu později, tak jako u porodů předchozích přestřihne pupeční šňůru.
Postupně se budí všechny děti.
„Věděl jsem, že se rodí miminko“, říká mi syn. „Slyšel jsem tě, jak si zpíváš….“
Je nás šest.

Děkuji za tvoje veliké srdce Kryštů. Tolikrát mi pomohlo a navedlo mě kudy kam jít. Tolikrát mi dodalo odvahu a probudilo ve mně sílu.

Buď tím „ kdo nosí v srdci Krista“ for ever.

Miluji tě.