Porodní příběh: JOANNA SIMONA

Porod s důvěrou

Těhotenství s Joannkou mě překvapilo tím, že bylo zase úplně jiné, než ta dvě předchozí. Opět jsem si procházela různými pocity a zpracovávala mnohá témata. Znovu jsem odolávala jakémusi „tlaku většiny“. Dokonce i sama sobě, když mi občas moje racionální část mozku projektovala do vědomí různé tzv.patologické stavy, které jsem pročítala při přípravě článku o porodech.
Jako u předešlého porodu jsem věřila svému tělu, intuici a miminku a snažila se nechat vše volně plynout.
V den kdy se holčička narodila, jsem se od rána cítila velice klidná. Pracovala jsem na zahradě, sázela kytky, vyrývala drny s trávou a obkládala jimi zahradní domeček. Naplňovala jsem kýble hlínou a nosila je do jedné části zahrady. Kolem poledne jsem si uvědomila, že mám občasné, ale pravidelné kontrakce. Asi ve čtyři hodiny jsme všichni vyrazili do podkrkonošských kopců na borůvky. Při sbírání jsem už musela kontrakce prodýchávat.

Porodní Cesta bez města:-)

Po další hodině sběru cítím již velikou potřebu pohybu a v borůvčí , které je ještě do kopce, není zrovna ideální terén.Domlouváme se, že se přesuneme na jiné místo.
Při přechodu lesem už se musím při kontrakcích opřít o strom, nebo o pařez. Když není nic po ruce opírám se o kolena svých nohou. Mám potřebu si hlasitě ulevovat, ale nechci před dětmi křičet.Celou situaci řeším tím, že zpívám popěvek „LA“.

Děti mě napodobují. Viktorka se také opírá o kolena a zpívá LA LA LA – ta máma zase vymyslela skvělou hru.Opět jsem opřena o nohy a zpívám. Matyáš mi vypráví o dinosaurech.
Dcerku tlačí boty, chvíli ji nesu.Při kontrakcích ji stavím na zem a potom zase poponáším lesním terénem.
Mám stahy po pěti minutách, potřebuji chodit a tak nechávám rodinku za sebou a šplhám výš a výš do kopců. Fyzická námaha mi dělá velmi dobře. I když už jsem sama, zůstávám u zpěvu. Všude jsou hejna bzučících komárů. Odkudsi se vynořuje paní s košíkem hub. Je čas se obrátit na cestu domů. Sestupuji  z kopce a oznamuji muži, že mám kontrakce po pěti minutách a odcházím domů rodit. Dáváme si pusu, ještě jsem se ho na chvíli přidržím při dalším stahu a vydávám  se na zpáteční cestu.
Uvědomuji si, jak je celý proces bez bolesti. Cítím jen mohutný tlak a vždy když  si myslím, že teď už musí bolest přijít, kontrakce ustávají. Soustředím se na cestu lesem.

Rama Lakshmana Janaki Jai Bolo Hanuman Ki

Doma jsem dala vyvařit nůžky a gumu na podvázání pupeční šňůry. Ze zvyku jsem zapnula internet a pročetla příchozí zprávy.“Matýsku, klepe už miminko na dveře…?“ dotazovala se v jedné babička. Nedá mi to a odpovídám: „No to teda klepe, jdu na to,“ – odesílám zprávu. Je sedm hodin a deset minut.
Následně v koupelně připravím na zem deky. Chce se mi na malou a tak usedám na toaletu. Už na ní zůstávám. Místo popěvku „LA“ , začínám zpívat jednu z manter od Hanriho Marschala. Kontrakce, které nabírají na intenzitě, stále prozpívávám. Opírám se rukama za zády o mísu. Cítím, že odtéká plodová voda – sesunuji  se do kleku na deky. Mezi nohama se protlačuje temínko dítěte –  trochu se opět zasune tzv .“poslední rozlučka“- a při poslední kontrakci prochází celá hlavička. Soustředím  se na svoje tělo, cítím pohyby dítěte. Poslední zpěv:  „…Hanumana Ki,“ a pozvolna otáčející se tělíčko mi klouže do rukou. Kontroluji zda je vše na svém místě a odsávám svými ústy z nosánku zbytky plodové vody.
Přikrývám miminko ručníkem, hledíme na sebe a ono po chvilce usíná. Je půl osmé. Zvládli jsme to.

O hodinu později se vrací muž s dětmi. Slyším, jak odbíhají do svého pokoje a volám na muže. „Kde jsi?“ ptá se . Odpovídám mu, že v koupelně: „Máme holčičku“.
Muž staví bandasku s borůvkami na zem a vchází dovnitř. Má v očích slzy. Pupeční šňůra je dotepaná a tak ji po chvilce podváže a odstřihne.
Přesunujeme se do kuchyně, kde se setkáváme s dětmi. Viktorka rozdává všem panenky a tak jsme tam, já s miminkem a ostatní s panenkami sedíme všichni pospolu.Po nějaké době si přebírá novorozenou holčičku muž a já tak jako každý jiný den odcházím děti uspat. Během těhotenství jsem kojení starší holčičky nepřerušila a tak ani tento den nemusíme dělat v jejím uspávacím rituálu nemusíme dělat vyjímku.
Je nás pět.
Skončil se den.

Děkuji ti Jonny za podporu v důvěře život a prožitek ohromné jednoty, naplnění a euforie. Děkuji za pochopení, že zpěv je přirozenou součástí nejen porodu, ale i života.

Nechť zvítězí jednota, nechť síly života oslavují vítězství.

Miluji tě.