Od zrození ke smrti – 1. díl: Tři brány

Pohádku Tři oříšky pro Popelku určitě znáte. Tu o Třech vlasech děda Vševěda pravděpodobně také. A co takhle pohádku o Třech branách? Ne? Tak se pohodlně usaďte a já vám ji povím: Za devatero horami a devatero řekami žily byly Tři Brány, kterými každý Člověk, pokud chtěl svůj život skutečně prožít, musel projít. Jedna se jmenovala POROD, druhá PUBERTA a třetí SMRT…

V průběhu našeho života procházíme několika důležitými portály – bránami. Je důležité jimi projít proto, abychom celistvě uzavřeli jedno období života a mohli se posunout do období dalšího. V každé z bran obdržíme vždy jakýsi manuál právě k tomu období, kterým se chystáme projít. Kdo nám ho dá? Průvodkyně, které můžeme říkat Vlastní zkušenost. Ona „Brána“ je vlastně takový tunel, v němž při každém kroku získáváme informace (formuje nás), ze kterých následně čerpáme a tvoříme vlastní realitu. Vtip je v tom, že pokud branou neprojdete, neobdržíte onen potřebný návod, nebo pomyslnou „Ariadninu nit“ a můžete bloudit donekonečna labyrintem slepých a ještě slepějších uliček. Můžete podle zaručených návodů vykročovat ze svých komfortních zón a narážet do zrcadlových stěn, kterými nelze projít.

Takže suma sumárum už víte o existenci bran a o faktu, že pokud chce člověk život prožít, a ne jen přežít, musí jimi projít. Další vtip je v tom, že pokud chcete oním již zmíněným tunelem z jednoho světa (období života) do toho dalšího projít a obdržet potřebné informace, musíte být sebevědomí. No ano, vážení přátelé, červené rtěnky, červené lodičky, sako minimálně značky Calvin Klein, možná také peněženku plnou peněz, nějaké to důležité razítko, titul… Samozřejmě žertuji. Musíte být sebevědomí ve smyslu vědomi si sami sebe. Vnímající. Citliví. (Ne přecitlivělí.) Cit je to, co dává směr lidským krokům, to, co přináší obsah a rozměr jeho bytí, stejně tak jako hmotě je vlastní energie a energii je vlastní hmota. Cit je lidskou přirozeností, cit je pouto člověka k prostředí – SYSTÉMU UNIVERSA, prostředí, kde člověk tvoří, projevuje svoji vůli. Konektivita, schopnost člověka cítit, být pevnou součástí přirozeného prostředí, je jednou z elementárních souvislostí procesů lidského bytí, stejně jako kompatibilita, tvorba v mezích přirozenosti. Cítit znamená vědět, vědět znamená cítit. Cítit a vědět dává člověka přirozený obsah a rozměr bytí, přináší realitu i budoucnost, přináší schopnost poučit se z minulosti. Cit je světlo lidského bytí, s jehož pomocí, slovy jedné písně Richarda Krajča a Tomáše Kluse, víte: Zda se blížíte k cíli a máte dost síly (v originále písničky je víry). Přesněji řečeno, kde je cíl vaší konkrétní etapy, jakou sílu a tempo máte v tu kterou konkrétní chvíli vyvinout a jakého průvodce či průvodkyni na vaši cestu přizvat, nebo nepřizvat. Kdy být aktivní, kdy pasivní…kdy z plných sil razit kupředu a kdy couvnout, stejně jako když u porodu v jedné chvíli rodící se človíček vysune temínko hlavičky v hájemství klína své maminky a pak jej zase na chvilku zasune zpátky.

když už jsme u toho porodu. Pokud se toto slovo vysloví a vypluje na světlo světa i s ním spojené téma, nebude jistě málo lidí, které okamžitě následující myšlenky zavedou kamsi do okruhů myšlení, jako je strach, drama, porodnice, panika, smrt… Před nějakou dobou na jednom z mých workshopů zazněl dokonce i výraz „řezničina“. Pánskou část čtenářů možná napadne, že toto „téma“ není rozhodně určeno jim a některé čtenářky si pro změnu pomyslí, že tohle období života mají už díky Bohu (nebo komu) za sebou.

Klidně se uvolněte, zhluboka nadechněte, vydýchněte a chce se mi skoro říct: Lidé všeho druhu, čtěte!

Ráda bych vám pro začátek bez ohledu na vaše pohlaví, věk, stav či povolání představila jednu, netvrdím, že jedinou, ale určitě Jedinečnou Bránu, která se otevírá za devatero měsíci takzvaného prenatálního období. Ráda bych vás provedla tématem POROD trochu jinak, než ho většinou v dnešní době vnímáme. Ukážu vám toto téma z různých úhlů pohledu a také se pozastavíme nad otázkou, jak přišla na svět většina z nás lidí dnešní, tzv. moderní doby, co jsme způsobem příchodu na svět dostali do vínku a zda má smysl se tím vůbec zabývat.

Ale to zase příště. Prozatím vás zdravím z chaloupky číslo popisné devět a těším se na naši následnou společnou cestu.

Článek jsem napsala pro Pravý domácí časopis a v originále si ho můžete přečíst zde.

Lucie Suchá Groverová
Autorka knihy Aby porod nebolel, lektorka sebepoznávacích seminářů, kurzů prenatální přípravy prostřednictvím kresby v Maitree a mateřských a rodinných centrech a centrech osobního rozvoje v celé ČR i na Slovensku. Nezávislá publicistka, propagátorka vědomého těhotenství, porodu, rodičovství a lidství...