O zemi krále Miroslava a Půlnočním království, kde přežíval Homo sapiens

Kdysi kdesi v dobách korony se vydaly dvě ženy přítelkyně, spoluputovnice a do té doby vlastně mimozemšťanky, podél řeky Berounky. A stejně tak, jak řeka přirozeně tekla a plynula, plynuly i dávné příběhy, které vyplouvaly na povrch. Příběhy mužů znásilňujících ženy a příběhy žen znásilňujících muže. Každý příběh byl trochu jiný a každý měl k násilí na určité úrovni lidského bytí, jiný důvod. Desítky usmrcení, upálení, utopení, týrání, manipulací všeho druhu a od obou pohlaví.Oko za oko. Zub za zub. Ne. Ženské pohlaví není slabší, jenom „znásilňuje“ jinak. Ne. Mužské pohlaví není bez potřeby něhy a jemnosti, jenom mu tak často chyběla ta láskyplná a vyživující mateřská náruč, která by ho pozvala do ženského světa a naučila ho, se v něm pohybovat. Vynořovaly se ale také příběhy nejrozmanitejších přísah, slibů, služeb…Mužské, rytířské přísahy ženám, kdy muži v pokleku slibují věrné služby své paní až za hrob(takže znovu a znovu i když vnější kulisy se mění ). Ženské služby v zasvěcení různým Bohyním ( Vestálky), ale i životním filosofiím. Sliby, přísahy, závazky…které ze své podstaty nedovolují ženám& mužům rovnocenně spolupracovat. Tehdy. Ani dnes. Služba je služba. Mezi vzájemnou a rovnocennou spoluprácí a službou někomu, je rozdíl. A protože všechno má svůj konec, aby mohl přijít nový začátek i přítelkyně se ocitají na místě, kde už cesta nepokračuje.
Přichází zastavení se a s ním i otázka : Co nám ty příběhy chtějí říct?“
„A co s tím vším teda budeme dělat?“, ptám se.
„To já právě nevím Lůco. Přijela jsem si za tebou pro odpověď.“
„Dobře a jaká je tedy otázka? Proč srdce tak často bolí a mezi ženou & mužem nedochází …k čemu? Na co to vlastně chceme přijít? Co chceme mezi ženou a mužem cítit? Harmonii?“
Obě kroutíme hlavou. Udržitelná harmonie je blbost. Tak jinak.
„Co už nechceme?“
Bolavé srdce. Model : Láska. Zklamání. Bolest. Samota. Stres. Uzavření se.Pootevření.
Láska.Zklamání.Bolest.Samota.Stres.Uzavření se.
Znovu a znovu. Nekonečná hra. Nekonečný model.
Co teda chceme?
„Pojď zeptáme se našich srdcí“.
Přítelkyně souhlasí. Stavíme si konstelace.
Jedno srdce se cítí smutné, samo a nedosycené. Jeho majitelka věnuje stále ještě větší pozornost srdcím druhých, než tomu svému. Určitý pocit práznoty „krmí“ vším možným, ale od svého srdce je vzdálená. Srdce stojí v osamění a vypadá jako malá opuštěná holčička.
„Aha, tak ty chceš víc pozornosti? Dobře. Řekni co chceš a já to udělám.“                                                                                        Srdce stojí bez hnutí a je smutné.                                                                                                                                                                „Tak mi řekni co chceš, říká jeho majitelka naléhavě. “                                                                                                                         Kroutí hlavou.                                                                                                                                                                                                      „Ty mi to neřekneš? Dobře. Tak já udělám tohle, tohle, tohle, tamto a tamto…a támhleto taky. “ Srdce je smutné. „Jsi pořád v hlavě,“ říká.
„Tak co mám dělat?“
“ Nemohu ti to říct. Musíš na to přijít.“
Je to nekonečné. Někde ve vzduchu se vznáší pocit, že tahle procházka byl pěkně blbý nápad…když v tom majitelka srdce udělá krok. Srdce ji s napětím sleduje .Další krok a další. Je u něj a bere ho za ruce. Srdce má v očích pláč.
„Já se tě mám dotýkat? Já s tebou mám být v propojení? A já snad nejsem? Já se tě nemám pouštět?
„Já jsem ty. Ty jsi já. Nemůžeme být oddělení hlavou, starými příběhy, nánosy bolestí, které mozek neustále generuje a kupí…desítky a desítky životů.“
Desítky a desítky let, hodin, minut, vteřin. Každá bolavá vteřina života, zapichuje svůj ostrý hrot a srdce přestává věřit, že to může být i jinak.Desítky a desítky životů.
„Potřebuju to ze sebe dostat ven. Všechny ty hroty. Potřebuji ujištění, že když se otevřu, už se to nestane. Potřebuji ujištění, že mohu důvěřovat tomu, že už je to jinak. Že za starodávným a starým, je nové. Potřebuji ujištění, že mě nevystavíš situacím postavených na předešlém modelu: Láska. Zklamání. Bolest. Samota. Stres. Uzavření se.Pootevření.Láska.Zklamání.Bolest.Samota. Stres. Uzavření se.“
Život žitý srdcem není o světě „věřících“. Není pro pravověrné; je jen pro ty odvážné duše, které se dokáží zbavit své víry, nevíry, pochybností, svých proč, rozumů, mysli, a jednoduše vstoupit do čistého bytí bez hranic. (S) tím přichází (ve)smírná transformace.Nedá se to pochopit, ani obhájit svými argumenty, intelektuální myslí, ani prostým nasloucháním bez vnímání souvislostí a vedení.
Žena a srdce se objímají. Přichází veliká úleva. Úleva po desítkách, stovkách, milionech životů. Úleva po nespočtu odžitých vteřin. Za starým je nové. Místo Homo sapiens se ujímá koruny (v koroně)Homo cordis. Člověk srdečný. Ne srdce rozdávající, nebo potlačující. Člověk jehož srdce je ve středu jeho pozornosti a Bytí.
Scéna se proměnuje a konstelace se rozehrává znovu. Dvě hlavní aktérky se vyměnily a znovu se rozbíhá děj. Znovu naproti sobě stojí žena a srdce. Srdce má chuť odejít.
“ Vůbec si mě nevšímáš. Jsem smutné, přehlížené, osamocené. Neustále věnuješ pozornost směrem ven. Jedna akce, druhá akce, třetí akce, desátá akce. Neustále na sebe strháváš pozornost, ale mě si nevšímáš. Slova, slova. Řeči, řeči. Nemůžeš budovat společenství, když nejsi napojená na svoje srdce. Srdce se vzájemně síťují mezi sebou. V tom je jejich síla. V tom je síla lidí. V tom spočívá ochrana planety Země. Bez srdce vládne rozum a to je to oč tu běží. Kdokoliv, kdo není napojený na své vlastní srdce, vytváří podmínky pro vládu rozumu, včetně nekonečně se opakujících dramat a starých struktur. Ubližuješ mi.“
Ženě stékají po tváři slzy. Dělá jeden krok, druhý, třetí. Srdce má chuť se sebrat a odejít, ale říká, že i přesto, že už jí nevěří, dává jí ještě čas. Poslední čas na změnu.
Ve chvíli, kdy se žena přiblíží na dosah, srdce se ve veliké bolesti a tíze ohne v pase.
„Jsem zlomené srdce. Já jsem zlomené srdce.“
„Ano jsi. Já vím. Jsi zlomené srdce.“
„To bolí. To hrozně bolí. Proč mi to děláš?“
„A co mám tedy dělat?“
“ Dovol mi milovat lidi.“
„Jak to mám udělat?“
„Prostě mi to dovol.“
“ Jak ti to mám dovolit?“
„Prostě to udělej.“
„Jak se to dělá?“
„Jak? Jak se to dělá? Prostě mi to řekni.“
„Co mám říct?“
„Že mi dovoluješ milovat lidi.“
„Jak to můžu jen tak říct? To nejde. Já tě beru na vědomí. Slyším tě…ale já nemohu nic dělat. Já potřebuju čas.“
“ Čas. Čas. Jaký další čas?“
„Nemůžu ti to jen tak říct. Vždyť to jsou jen slova.“
„Jak „jen“ slova? Víš jakou mají slova sílu? Řekni prostě: Dovoluju ti milovat lidi.“
Žena s velikým úsilím a očividně nevěříc vypouští ze svých úst větu : „Dovoluji ti milovat lidi.“
Srdce se okamžitě narovnává.Okamžitě cítí sílu ve svých nohou a napojení na zemi. Okamžitě slyší samo sebe jak tluče. Může tlouct.
„Ale to nemůže fungovat.“stojí si za svým žena.
„Jak nemůže fungovat. Podívej vždyť já stojím.Děje se to. Já mohu milovat lidi. Vždyť tys mi to zakázala.“
„Zakázala,“ přitakává žena.
„Já potřebuju milovat lidi, já potřebuji být napojeno na ostatní srdce. „
“ A ty mě teď povedeš?“
„Povedu.“
„A ty plno věcí zařídíš samo?“
„Zařídím.“
Žena pláče a objímají se.
„Přestalo mě to bolet. Trvalo to tak dlouho. Tak dlouho.“říká srdce.
„Trvalo. Miliony životů. Tolik to bolelo. Tolik to bolelo.“                                                                                                                            „A ty ses cítila tak sama, viď.“
“ Cítila. Sama. Tak moc sama. Tak moc jsem  se chtěla vrátit jinam.“
„Tady je to všechno náročnější viď? „
„Ano.“
„Šla jsi sem ale dobrovolně, je potřeba vzít si za lidský život zodpovědnost. Tvůj domov je tam, kde je tvoje srdce.“
Dokonáno jest.
Místo starého přišlo nové. Člověka rozumného od života i planety Země odpojeného, střídá Člověk srdečný. Člověk citlivý, něžný a zároveň statečný. Člověk vzá(jemně) (spolu)pracující. Člověk milující.
Čas vydat se na cestu podél Berounky zpátky. Ženy vědí, že není třeba pospíchat a dokonce i když se dostanou do hlubokých vod emocí, můžou zůstat sami v sobě, volné od všech vazeb.
Bez očekávání, která se vztahují k nim samým nebo k druhým. Není třeba nic dělat, jen spočinout v plnosti toho, kdo právě teď jsou.
Starodávné vrstvy jakoby proudící voda kolem sama promyla, pročistila a odnesla. Uvolnil se prostor pro nový klid a přijetí toho, co je. Zpomalení, zklidnění a poznámí, že už jsou DOMA.
Je jedno jestli nám někdo zakáže zpívat, stejně většinou nezpíváme. Je jedno jestli nám někdo přikáže nosit roušky, stejně držíme hubu a krok. Je jedno, jestli nám někdo přikáže se nestýkat, stejně se „nevidíme“, necítíme, nemilujeme. Přežíváme. Jako druh Homo sapiens přežíváme v Půlnočním království rozumu.
Za starým je nové.
Tlukoucí.
Milující.
Srdečné.
Živoucí.
Prožívající.
Lucie Suchá Groverová
Autorka knihy Aby porod nebolel, lektorka sebepoznávacích seminářů, kurzů prenatální přípravy prostřednictvím kresby v Maitree a mateřských a rodinných centrech a centrech osobního rozvoje v celé ČR i na Slovensku. Nezávislá publicistka, propagátorka vědomého těhotenství, porodu, rodičovství a lidství...