O odevzdané síle – střípky z individuálních terapií

Do dveří  vchází těhotná žena. Je krásná. Není to taková ta prvoplánová krása, ale spíše nádherné vyzařování. Silné. Poutavé. Svým na první pohled vědomě vybraným oblečením, přesně zapadá do purpurově červeného křesla, na které usedá. Má zhruba týden do porodu. Říká, že tato konzultace je pro ní dárek.Poslední třešínka k doladění nedoladěného, před narozením nového Človíčka. Znám ji. Čas od času se potkáváme v rámci workshopů, které provázím. Letmo si vybavuji její příběh od doby, kdy jsem ji viděla poprvé. Je to už nějaký ten rok.
Její krk, tedy vlastně oblast, kde je srdce, zdobí krystal. Zdobí? Vyzařuje velmi silné “cosi”.
Uvědomuji si, že abych byla schopná být v její přítomnosti uvolněná, musím zhluboka dýchat, být rovná, mít chodidla dobře položená na zemi … být ve své síle naplno. Energie, která naplňuje místo, kde spolu sedíme je velice příjemná. Vnímám kolem ní doslova “bublinu”, která ji , potažmo dítě v jejím lůně, ochraňuje. Než se pustíme do hovoru, položí na stolek lahvičku s nějakou vůní. Neptám se co to je, ale cítím, že je pro ní ta konkrétní vůně důležitá.
Téma se kterým přichází je porod v porodnici. “Víš, já se bojím, aby mě tam nerozhodili. Abych nijak nemusela bojovat a nevzalo za své mé sebevědomí. Bojím se, abych si dokázala svoji sílu uhájit.”
Ptám se proč by mělo vzít její sebevědomí za své. Odpovídá, že se jí to v životě děje. Jsou situace, kdy jsem sebevědomá, jistá a jindy jsem zase jen ta poslušná holčička se kterou si každý může dělat co chce.
Vzpomínám si na naše první setkání. V úvodním setkávacím kruhu mluvila tak tiše, že jí nebylo téměř slyšet. Když o dva dny později zpívala svojí píseň, byl její hlas hluboký a jasný, s původním slovním projevem nesrovnatelný.
“A kdy se ti to děje? Kdy se to stává, že ztrácíš sebevědomí?”
Prostřednictvím zrcadlení se vracíme v čase do jedné proběhlé situace, kterou vybírá jako zástupce za všechny. Ona zůstává sama sebou v energiích oné situace, já se stavím do role jejího sebevědomí.
Přeskakuji ze své síly do úplné slabosti. Chvíli doslova srším energií a vzápětí mám chuť odejít, zmizet, zabouchnout dveře a nechat svou majitelku bez mé přítomnosti. Jsem vskutku sebevědomí velmi vrtkavé. Pokaždé když se dostávám do polohy “odejít”, cosi mi na mé majitelce velmi vadí. Aha. Ten krystal. Pryč s ním. Zničit, nebo minimálně dobře schovat. To samé cítím k lahvičce na stolku. Jdu k ženě a snažím se jí krystal z krku sundat. Šňůrka je zavázaná tak, že se mi to nedaří. Žena zvedá ruce a sama uzlík rozvazuje. Krystal vkládá do mých rukou. “ Ještě tu lahvičku mi dej.”
Poslušně ji bere ze stolu a rovněž odevzdává do mých rukou.
Odnáším je do skřínky a zavírám do šuplíku.
Moje vrtkavost ustává. Energie definitivně upadá do rezignace.
“Jak ti je?“, ptám se ženy zhroucené v křesílku.
“No, já tenhle stav znám. To je přesně ono. Vůbec nevím co mám dělat.”
“Víš co se teď stalo?, vybízím jí k uvědomění situace.
“Netuším.”
“Odevzdala jsi svoji sílu.”
Krystal a kapičky skutečně ženu podporovaly udržet se ve své síle, na které už roky pracovala. Programy z dětství či rodové linie uložené v podvědomí, měly stále tendence čas od času přebírat vedení, protože ty nově nastavené potřebovaly ještě čas k plné aktivaci. Podpůrné prostředky, které žena při sobě nosila jí byly velikými pomocníky v tom, aby si žádoucí energii udržela.
Sama bych ochranný přívěšek z krku ženy nesundala. Držel tam dobře, jakoby si byl vědomý toho, jaká je jeho role. Byla to ona, kdo rozhodl, jak se dál situace bude vyvíjet.
Druzí lidé v našich životech jsou odrazem nás samých a zrcadlí naši vlastní sílu i sebeúctu. Když se cítíme dobře, jsou naše životní situace harmoničtější a šťastnější. Pokud se sebou nejsme spokojeni, probí­hají podobně i naše vztahy s druhými lidmi.
Než si zcela osvojíme životodárné a naše sebevědomí podporující návyky, můžeme si pomáhat nejrůznějšími způsoby. Můžeme si najít vědomý způsob jak sami sebe zdravě chránit, ať už nějakou větičkou, esencí, kamínkem v kapse, symbolem, krystalem…Není nutné být na všechno “sám”.
Časem to bude jednodušší a jedno­dušší, podobně jako je to s každým zvykem, než ho zcela přijmeme za vlastní. Staré programy nás leta doslova formovaly a rozvinout se ze starého “formátu” do vlastní síly, která uvolněně proudí a velikosti, vyžaduje trpělivost a vědomý přístup.
“ Tak já si to jdu vzít.” říká rozhodně.
“No jak chceš, je to přece tvoje. Vůbec si mi to nemusela dávat.”
Znovu připíná krystal na krk a na stůl pokládá lahvičku.
“Já už vím, co jsem tehdy v té konkrétní situaci měla udělat. Vždyť stačilo, abych řekla, že to takhle dělat vůbec nechci. Stačilo, abych si vlastně uvědomila, že to takhle dělat nechci.
Stačilo, abych si udržela to co chci. Stačilo, abych si uvědomila a v sobě nastavila svoje vlastní hranice.”
Místnost se opět naplňuje příjemným vyzařováním. Silným.
Uvědomuji si, že abych byla schopná být v její přítomnosti uvolněná, musím zhluboka dýchat, být rovná, mít chodidla dobře položená na zemi …být ve své síle naplno. Energie, která naplňuje místost, kde spolu sedíme je velice příjemná. Vnímám kolem ní doslova “bublinu”, která jí , potažmo dítě v jejím lůně ochraňuje.
👉Osobní konzultace a poradenství:https://www.luciegroverova.cz/tehotenstv…/osobni-konzultace/
👉Nejbližší workshop:https://www.luciegroverova.cz/kalendar/
👉Kdo jsem:https://www.luciegroverova.cz/kdo-jsem/

Lucie Suchá Groverová
Autorka knihy Aby porod nebolel, lektorka sebepoznávacích seminářů, kurzů prenatální přípravy prostřednictvím kresby v Maitree a mateřských a rodinných centrech a centrech osobního rozvoje v celé ČR i na Slovensku. Nezávislá publicistka, propagátorka vědomého těhotenství, porodu, rodičovství a lidství...