Seděla jsem jednou v kruhu žen a zabývala se s nimi kresbou, coby prostředkem ke komunikaci s ještě nenarozeným dítětem. Přítomné ženy měly za úkol zachytit na papír téma „početí mého dítěte“. Soustředěně se pustily do práce a já, i když v roli lektorky, měla velikou potřebu vzít papír a malovat také. Přemýšlela jsem nejdříve, jakému tématu bych se mohla věnovat, ale žádná uchopitelná myšlenka nepřišla. Začala jsem tedy tužkou po papíře jen tak kroužit. Uprostřed papíru se objevilo duhové klubíčko. Moje ruka malovala velmi zlehka, takže klubíčko nebylo nijak výrazné. Ve středu klubíčka… spirálky… svítilo malé červené srdíčko. Moje pocity byly příjemné až do té doby, kdy moje ruka uchopila černou pastelku a vše dosud namalované omotala jakýmsi ostnatým drátem…
Během kresby jsem si uvědomila, že maluji moji dceru Viktorku během jejího prenatálního období života. Vynořilo se téma, které si žádalo o zpracování. Zpozorněla jsem tedy a na druhou stranu čtvrtky si začala psát slova, která mne při kresbě napadala: je mi tady smutno…, tolik jsem se na vás těšila…, jsem tady sama… Vrátila jsem se v myšlenkách zpátky do období mého těhotenství, kdy jsme s partnerem měli poněkud náročné období. To dříve či později skončilo, my dva jím prošli a našli cestu, jak si vzájemně vycházet vstříc. Dcerky prožívání z té doby však zůstalo „neošetřeno“, aby vyplulo na povrch, zatímco se přísedící ženy nořily do svých vlastních kreseb. Nejsem člověk, který prvoplánově řeší věci hlavou, a tak jsem použila na zpracování tohoto tématu opět kresbu. Tentokrát bylo její téma „léčení“. Kresbou jsem otevřela své vědomí tomu, že jsem sama za sebe připravená tuto situaci poléčit, jak jen to bude v tomto období života možné. Dceři bylo tou dobou sedm let. Obrázek jsem doma zavěsila na zeď a… Léčení v realitě všedních dní přišlo skutečně rychle.
Za pár dní po této události jsem měla právě se sedmiletou dcerkou odletět na týden do Anglie. Týden volna, bez jakýchkoliv schůzek či programů. Obě jsme se velice těšily. Z cesty z rodinných důvodů sešlo a já se rozhodla naplnit týden jiným programem. V hlavě mi utkvěla vzpomínka na rodinné pobyty s plaváním dětí, o kterém jsem se kdysi dozvěděla. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že zmíněný pobyt probíhá přesně v mém volném týdnu… Jenže ouha, plně obsazeno.
Přesto jsem na uvedené telefonní číslo zavolala a světe, div se: plně obsazeno. Nezbylo, než se s informací smířit a hledat něco jiného, když zazvonil telefon a světe, div se ještě víc: lektorka plavání Blanka mi sdělila, že se právě dvě místa uvolnila. Když jsme dojely na konkrétní místo a já poprvé ucítila vůni slané vody, zachvátila mne panika. Uvědomila jsem si, že mám vlastně z vody strach, protože jsem se jako dítě topila. Respektive moje maminka mne měla zachytit, když jsem se učila plavat, ale nestalo se. Špatně stoupla a propadala se kamsi do hlubin vodních. Strhávala mne pod vodu. To, že náš vztah byl dlouhou dobu velmi podobný, a to, že se mi vše vybavilo právě po příjezdu na onen plavací rodinný pobyt, nebyla pouhá náhoda. Nevybavila se mi jenom tato vzpomínka, ale připomněl se mi sen z dětství, který se mi často opakoval. Někdo mi násilím strká neustále hlavu pod vodu… A co víc, nevybavil se mi jenom sen. Vzpomněla jsem si na vyprávění jedné ženy o tom, jak absolvovala regresi do svého vlastního porodu právě pod vodou. Tenkrát jsem už jenom z toho vyprávění dostala tik v půlce obličeje, kterého jsem se nemohla týden zbavit. Věděla jsem, že mne by nikdo k něčemu podobnému nepřiměl ani za nic. Plavat pod vodou. Podplavávat tunely vytvořené z rozkročených lidských nohou. Nechat se druhou osobou přišlápnout až na samé dno… A byla jsem tam. V pasti. V síti svých vlastních strachů a nezpracovaných životních prožitků.
Vodní pobyt jsme nakonec zdárně absolvovaly a s dcerou prošly krásným, i když náročným procesem. Dcerka prostřednictvím různých vodních technik a následných masáží v mé spolupráci, rozpustila svoje ukryté smutky na téma dcera – matka. Bylo krásné sledovat, jak je den ze dne uvolněnější a jak si každý den na masáž vybírá naprosto odpovídající esenci. První den to byla mandarinka (uvolnění), předposlední mateřídouška (mateřská láska) a v den odjezdu růže (láska). Když jsme spolu šly do bazénu první den, vadilo jí i pouhé stříknutí vody, poslední den přeplavala sama bazén pod vodou z jedné strany na druhou. Ani já jsem nebyla ušetřena a večerní vodní setkání pro dospělé mne dostala doslova až na dno (nejen bazénu). Prostřednictvím práce ve vodě jsem si prožila (a „přehrála“) mimo jiné i svůj vlastní porod a pochopila díky tomu mnoho souvislostí, které se mi neustále prolínaly životem. Potkala jsem se se svým hlubokým strachem o život, který mi předala moje máma a té zase ta její… Týden ve slané vodě vůbec nebyl náhoda. Voda je archetypem matky – mateřské ochrany. Jak to máte s vodou vy, přátelé?
„Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech,“ říká jedno české přísloví. Přesněji by se dalo říct, že pocit neštěstí nechodí po horách (i když kdoví?), ale po lidech. A tak i na mne přišel jednoho dne pocit neštěstí. Rodinná situace, či spíše partnerská, se i přes mou velkou a upřímnou snahu vyvinula nepřívětivě, a nevěděla jsem kudy kam. Nadhled nad situací i emocemi byl v nedohlednu. Padala jsem do hloubky svého rozervaného nitra s obavou, co bude dál. „A co takhle spustit slzy?“ pobídl mne pobaveně můj vnitřní hlas. „Slzy? A k čemu? K čemu mi budou ještě slzy, už teď mám pocit, že co chvíli puknu ze všech emocí, které se ve mně válí jedna přes druhou,“ vedla jsem vnitřní dialog. „Voda je léčivá, uvolňující, změkčující…,“ ozval se hlas ve mně stále pobaveně.
Vybavily se mi vzpomínky na vodu a její svět. Jak dlouho mi to trvalo, než jsem se jí přestala bát a ona mi dovolila vstoupit pod její hladinu. Objevila jsem dosud nepoznaný svět, jinou úroveň Bytí. To, čeho jsem se tolik bála, mi otevřelo velké bohatství. Poznala jsem, že na samém dně není nebezpečí, ale nastává pocit velkého klidu, důvěry, plynutí, lehkosti, souladu… Bytí. Poznala jsem, že mé tělo je velmi moudré, umí se přizpůsobit, a pokud je potřeba, dá velmi výrazně signál, že je vhodné něco změnit…
Přestávám být stejně tak jako při vstupu pod vodní hladinu v křeči. Uvolňuji se. Stávám se pomyslnou režisérkou svého momentálního rozpoložení, a zatímco jedna část mne stále smutní, jiná začíná tušit dobrodružství. „Klesáme na dno a spouštíme slzy,“ dává pokyn režisérka. Z očí mi kapou potoky slz. Kolem probíhajícím dětem oznamuji, že je vše v pořádku a nic od nich nepotřebuji. Jsem prostě z něčeho smutná. Nepoužívám v našich krajích často používané „nebreč“, ale naopak „vybreč to“. Naše děti vědí, že pláč je důležitý stejně jako očistný déšť, který přichází po bouřce, aby se brzy zase rozzářilo slunce. Popřejí mi, ať se dobře vybrečím a odbíhají za svými zájmy. Vyhledávám svůj soukromý a zároveň ochranný prostor a odcházím na půdu, kde mohu být sama. Klesám hloub a hloub. Všechno je k ničemu… Jsem sama na světě, a nikde nikdo mne nechápe… Mám nejhorší život ze všech a celá tahle blbá planeta mne nebaví… Klesám a klesám a nechci žít. Jsem dole, dál už není kam. Teď už si jen na té půdě najít nějaký trám. Voda, všude samá voda, z očí, z nosu. Celé Amazonky slz deroucí se z mého těla ven.
V ruce žmoulám úplně promočený kapesník. I ten kapesník je úplně pitomý, vždyť už nemám kam smrkat a utírat si oči. Pokračuji ve výčtu všech negativ. Moji pozornost upoutají pomněnky na kapesníku. Jako by se na ně slzy měnily. Pomněnky měla ráda moje babička, která minulé léto právě touto dobou zemřela, probíhá mojí myslí a pomalu narovnávám kapesník. Na jeho okraji mne opět cosi upoutá… Nějaká písmenka… Co to je? Otírám rukou oči a zaostřuji na nápis v rohu kapesníku. Nevěřícně čtu babiččino příjmení. Znovu a znovu. Nikdy jsem ten kapesník neviděla. Kde se tady vzal? Kde se vzal v mojí ruce? Tělem mi projede silný pocit, že je na půdě někdo se mnou. Rozhlížím se, ale nikoho nevidím. Pocit ale neustupuje, a tak pomalu otvírám ústa a z nich nahlas nějak samovolně vyplouvá: „Babi?“ Okamžitě slyším její hlas, jako kdyby vedle mne stál živý člověk: „Lucinko, na všechno se vyser a nedělej si z toho hlavu.“ Ano, přesně stejně jadrně jako vždycky, když jsem byla malá holka. Musím se smát. Tak já tu nejsem sama? Ani teď nejsem sama, opuštěná na světě? „No co tě napadá?“ přidává se k mému pobavenému vnitřnímu hlasu ještě hlas babičky.
Rozléhá se ve mně pocit velké hřejivé lásky, klidu a vděku za tuto situaci. Před očima se mi začne přehrávat film. Jsem malá holka a babiččin dům je pro mne hrad – bezpečné místo, kterému absolutně věřím. Každý večer, když jdeme spát, říká mi babička modlitbičku: „Tuhle modlitbičku si, Lucinko, vždycky říkej, mne ji naučila moje maminka. Každý večer si na ni vzpomenu, když mám hezký den, i když mne všichni serou.“ V duchu si i nyní na půdě přeříkávám modlitbičku: „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci, od zlého i od nemocí. Andělíčku, strážce můj, mou dušičku opatruj.“ Tehdy jsem modlitbičku poslouchala s pocitem čehosi velmi tajemného, uklidňujícího a přirozeného zároveň. Něčeho, co velmi hluboce znám, i když to není běžnou – vědomou součástí rodinného systému, ve kterém žiji. Stejně tak jako kdysi moje babička přeříkávám každý večer modlitbičku svým dětem, a to hned pětkrát. Každému zvlášť, pěkně jednomu po druhém. Před mými zraky nyní naskakuje obraz mých dětí. Krása. Mé tělo pozvolna zaplavují endorfiny… Přirozené opiáty, které vzpomínka na mé děti vyvolává. Odraz ode dna. Život opět nabírá smysl. I kdyby se nic jiného nevydařilo, a ono tomu tak ani není, ty děti se nám povedly. Naše zhmotněná láska. Láska moje a mého muže. Scéna se mění a na řadu přichází můj muž. Občas se mu nezadaří, pravda. Občas jeho nezdar poněkud zabolí, pravda. Občas si zahrajeme pomyslnou hru na viníka a oběť a emoční inteligence má poněkud útlum. Ale, podtrženo sečteno, je velmi důležitou součástí mého života. V „dobrém“ i „zlém“.
„Tak jak,“ ptá se vnitřní hlas, „pokračujeme v plavbě zvané život?“ „Jasně!“ odpovídám uvnitř sebe. „Stoupáme ze dna,“ hlásí režisérka, „vnitřní rovnováha a harmonie nastolena. Kormidlo uchopit… ready, steady, go!“ Ještě jednou hledím na promočený kapesník: „Díky, babi.“ Sbíhám po schodech dolů. „Tak co, mami, dobrý?“ ptá se mne dcerka, která právě pouští z kohoutku vodu. „Dobrý,“ mrknu na ni a míjím ji, zatím co si se zaujetím prostrkuje ruce tekoucím proudem. Za svými zády ještě slyším, jak si pro sebe říká: „Voda vodoucí, tekoucí, vědoucí…“ Bouře utichla a opět svítí slunce. Voda, tentokrát prostřednictvím mých slz, mi opět pomohla na dno, aby mi ukázala své poklady… Vlastně mé poklady. Mé poklady, které bych v realitě všedních dní možná přehlédla.
Díky, vodo, babi, andělíčku, můj strážníčku, jenž opatruješ mou dušičku… Díky, všichni moji blízcí.