Můj prostor. Můj Život.
Jedna z konstelací záverečné Dračí cesty, patřila muži, který přišel na svět předčasně – už v osmém prenatálním měsíci.
Když jsme rozehráli příběh jeho rodičů, velmi rychle se ukázalo, že mezi nimi stojí propast.
V roli maminky jsem cítila obrovský strach z mužů.
Nebyl to strach z tohoto konkrétního muže. Nebylo důležité, co říkal nebo dělal. Stačilo, že promluvil.
Kdykoliv otevřel ústa, celým mým tělem projela panika.
Měla jsem chuť zacpat si uši.
Neslyšet ho.
Nepustit ho k sobě.
Nezdálo se, že by byl příčinou. Byla to hluboce zakořeněná reakce, která se spouštěla automaticky, ještě dřív, než mohl cokoliv udělat.
Vedle mě stál muž, který vůbec nerozuměl tomu, co se děje.
Bylo vidět, že nechápe, proč je odmítán.
A stejně tak bylo zřejmé, že nemá žádnou možnost dostat se do vnitřního světa své ženy.
Vedle sebe stály dva úplně oddělené světy.
A mezi nimi bylo dítě.
Všechno, co maminka prožívala, se přenášelo přímo na něj.
Když otec promluvil a matka se propadala do paniky, dítě cítilo její strach.
Začalo se od otce odvracet.
Ne proto, že by samo otce odmítalo.
Ale protože cítilo, že právě on mamince způsobuje bolest.
Jenže bezpečí nenacházelo ani u ní.
Bylo mezi dvěma světy.
A nepatřilo ani do jednoho.
Pak se ukázalo ještě něco.
Maminka byla vnitřně přesvědčená, že pokud má přijmout dítě, musí to být holčička.
Jestli se narodí chlapec, nepřijímala ho.
Jako by říkala:
“Když nebudeš holčička, holčičku z tebe udělám. ”
V poli bylo cítit obrovské odmítnutí mužského principu.
Maminka se zároveň postavila mezi otce a dítě.
Nepustila ho k němu.
Vnímala dítě jako něco, skrze co může ovládat svého muže.
Byla velmi manipulativní.
Manipulace ale nevycházela ze zloby.
Když jsem se napojila hlouběji, uviděla jsem, že sama jako dítě nezažila opravdovou pozornost.
Nikdo ji skutečně neviděl.
A tak se naučila získávat pozornost jinými cestami.
Emocionálním tlakem.
Výčitkami.
Manipulací.
Najednou bylo jasné, že se tu po generace opakuje stejné téma.
Dítě říkalo:
“Nikdo mi nevěnuje pozornost.”
Maminka uvnitř sebe nesla úplně stejnou větu.
“Nikdo nevěnoval pozornost mně.”
Celá konstelace se ale změnila v jediném okamžiku.
Muž, který zastupoval hlavního hrdinu, udělal jedno jediné rozhodnutí.
Řekl:
„Dám pozornost sám sobě.“
A zároveň dodal:
„Potřebuji svůj vlastní prostor.“
Nebyla v tom vzpoura.
Nebyl v tom boj.
Jen klidné rozhodnutí.
Ve stejné chvíli se stalo něco překvapivého.
Oba rodiče spontánně ustoupili o několik kroků.
Nikdo je k tomu nevedl.
Nikdo jim to neřekl.
Prostě ustoupili.
A chytili se za ruce.
Najednou už nepotřebovali stát mezi dítětem a jeho životem.
Nechali mu jeho vlastní prostor.
A zároveň jako by si uvědomili, že to, co je mezi nimi, patří jim.
Ne jejich dítěti.
To už není jeho úkol.
V tu chvíli byla konstelace hotová.
Ne proto, že by se změnili rodiče.
Ale protože hlavní hrdina udělal něco mnohem důležitějšího.
Přestal čekat na jejich změnu.
Rozhodl se dát pozornost sám sobě.
Dovolit si vlastní prostor.
A dát si čas objevit odpověď na dvě nejdůležitější otázky svého života:
Kdo jsem?
A proč jsem tady?
Největší změna se neděje ve chvíli, kdy se změní rodiče ani nikdo kolem.
Stane se ve chvíli, kdy se člověk rozhodne stát rodičem sám sobě.
Stane se ve chvíli, kdy převezme zodpovědnost za svůj život.
Kde ještě čekám, že mi někdo dovolí žít?
Čí pozornost stále potřebuji?
Jak by vypadal můj život, kdybych si svůj prostor vytvořil sám?
Kde pořád čekám na svůj „devátý měsíc“ Co nedokončuji?
Narodit se ve své plné síle...
aneb o strachu z vlastní velikosti, síle ženy a úctě muže ------------------------------------------------------------------------- Na…
Svět je plný možností
O změně myšlení, propojení a odvaze znovu říct životu ano --------------------------------------------------------------------------------------…
Když se žena bojí své vlastní síly
Při jednom hlubokém procesu se otevřelo téma ženy, která celý život žila…