Moje 1. září aneb“ Bože, proč jsi mě opustil?“

„Tak, 1. září mě skutečně doběhlo,“ říkala jsem si ráno. A ve snaze myslet pozitivně: „Nedám se prostě“. „Jsem pozorovatelka“. „Přijímám“. „Děti TAM chtěj, tak tam jsou“. „Já TAM jsem s nima, protože mi za to prostě stojí“. „Vím, že život je hra“. „Nic není náhoda…a tak to prostě je“. Tak jak to je. Snažím se vylovit alespoň vděčnost za všechny ty uplynulé roky, kdy jsem 1. září sbírala houby v lese, ostružiny podél cest, poslouchala štěbetání dětí, sbírala žaludy, kaštany, vykopávala brambory…a měla zákeřně mnou prolínající se depku z toho, že VŠICHNI( ano u nás ve vesnici všichni, ano ve vedlejší vesnici všichni, v té další také…a všude kolem VĚTŠINA …“TAM“ jsou…a my(naše děti) ne. Jsme jiní. Jiní. Divní. Retardovaní. Asociální …a… měli by nás(dospělé) zavřít, jak říkal dětí děda. Depka se mísila s pocitem radosti, volnosti, svobody a přítomnosti nás všech…doma, v lesích, na loukách, na cestách…jen jsme tam všude byli nějak sami. Na cestách ne. Září je plné všudypřítomných důchodců. Napsala bych ráda něco jako „zralých“, „moudrých“ lidí, ale lhala bych. Prostě důchodců, kteří se na děti nesmějí, ale podivují se nad tím, že nejsou ve škole. 1. září. To je teda den. Ať chceš, nebo ne, neutečeš před ním. Já, která jsem vyrůstala hned vedle školy, ani nemocí.Prostě pořád čučíš na tu školu a ty „školáky“ tam. Já, která „kroutím“ třetí září co do počtu roků, ve městě, protože prostě vytvářím potomkům podmínky, aby svobodně zakoušeli čeho si žádají. Já, která už zase bydlí … ne vedle školy, ale ve škole, protože tady Pod Třešní(Komunitní škola Pod Třešní Kladno) ta svobodná škola(a školka) prostě vznikla(ještě jsou volná místa:-)). Je VŠUDE. A 1. září také. A tak zatím co se právě dnes z už třetího potomka stává další „středoškolák“(čka), šlapu kolem obchodního domu do uvítacího kruhu Svobodné demokratické školy(Donum Felix). Vzpomínám, jak se mi před dvěma lety tajil dech, že jsme fakt přijatí i když ještě před dvěma dny nebylo místo a před třemi jsem vůbec netušila, že 1. září 2019 do nějaké Demokratické školy s mými dětmi půjdu. Večer před tím jsme u nás v horách dělali oheň a děti u něj usnuli na karimatkách ve spacácích. Ráno v pět jsem je „posbírala“ a jeli jsme. V děvět jsme se už o 250km dál, účastnili uvítacího kruhu. Byla jsem absolutně nadšená. To dnes ale nemohu říct. Na škole se nezměnilo nic. Je báječná. Jen…necítím nadšení. Oka. Jsem statečná. Jsem dospělá. Marně v sobě hledám ten hlas, který mě od malička tak důvěrně provázel a ptám se: „Proč?“ Vzpomínám na úplně první září, kdy odešel nejstarší syn na střední školu. Totálně nám to změnilo dosavadní životní styl a rodinné vazby. Měli jsme kdy vůbec nějaké? Systém. Systém. Jiní. Divní. Stejní. Tolik chtějí být stejní. Zapadnout. Splynout s davem. Systémem. Nejsou. Nejsou a  nebudou. „Proč to všechno? Proč?“ Vcházím do školy a nořím se do hemžení.První známé tváře. První úsměvy. Objetí. „Tak co?“,  ptá se mě někdo. „Jaké jste měli prázdniny?“ Chvilku váhám zda zůstat v módu společenské konverzace a odpovědět něco jako: „Fajn. Thank You. End what about you?“ Nedám to. Jiná. Divná. Retardovaná. „Víš, já to slovo „prázdniny“ úplně nesnáším(slovo za to nemůže, nesnáším tenhle celý neuvěřitelný systémový výmysl. Nesnáším to, že na to kolektivně hrajeme. Nesnáším, že to podporujeme, živíme, tvoříme…a hezky se na sebe tváříme)a vůbec tady být dneska nechci,“ říkám nakonec. Podívá se na mě hluboce. „Víš, já jsem nějak ztratila „ten hlas“, který mě vždycky vedl, pokračuji. „Nikdo se mnou nemluví(ten můj vnitřní průvodce). Zůstala jsem sama. Musím se asi naučit být sama. Být sama a zároveň být „rodičem“ a oporou. Vytvářet podmínky.“ Dívá se na mě a říká: „Mám to stejně. Včera se mi zrovna vybavil obraz Ježíše, jak je přibitý na kříži a říká: „Bože, proč jsi mě opustil?“ V hlavě mi naskakuje věta mojí tehdy(dávno) sedmileté dcery Viktorie(vítězka), když se mě ptala proč si lidé všude dávají ukřižovaného Ježíše a já jí vyprávěla jeho příběh: „Mami, ale ukřižováním ten příběh nekončí. Pokračuje znovuzrozením. Kdyby si lidi dělali sochy jak znovu ožil, měli by radost.“ Větu tehdy dokončila a běžela si hrát. Neměla se už dál o čem bavit. Jasná věc.

Uvítací kruh je plný mně milých lidí. Zas a znova vidím a vnímám tolik energie vložené do toho, vytvářet prostor svobodě. Svobodě, respektu, lidství. Tolik lidí a tolik příběhů. Všechno má svůj čas. Všechno je to proces. Prostor pro integraci změny. Ten příběh ukřižováním nekončí. Obět se zas a znova nekoná. Před 1. zářím ani školou v dnešní společnosti neutečeš a dokud se budeš vnitřně cítit otrokem, budeš mít nad sebou otrokáře! Kruh končí, absolvuji několik milých hovorů a několik hřejivých objetí. Je mi ctí. Je mi ctí mezi těmito lidmi být. Míjím syna, který už před budovou spolu s ostatními hraje fotbal. Míjím také stromy v jejichž korunách jsou děti. Míjím vlnící se keře a v nich neviditelné další děti.Donum Felix znamená Šťastný dar. 1. září po čtyřicátéosmé. Oka. Jdeme dál. Ten příběh nekončí. Schola, scola z řeckého scholé odpočinek, oddech, volná chvíle…Je k čemu směřovat.Dokud je co řešit, ještě není konec.