“MÁMA” je “jen” malá tečka na velikém obraze – střípky z terapií

“MÁMA”.   Máma jako téma, které chce otevřít muž něco po čtyřicítce. Už když ho vidím, působí pod tíhou tohoto tématu unaveně a bezmocně. Skoro jako by mu maminka seděla na zádech a on nevěděl co s ní.” “Co s ní mám dělat? Jak se k ní mám chovat? Mám se s ní přestat bavit?”, padají z něj otázky. “Víte no, moja mama…už keď som bol malý, bola taková dominantna…”.

Domlouváme se, že budu zrcadlit jeho a ne maminku, když je to téma se kterým se on chce vypořádat. Maminku totiž vnímám hodně silně a cítím, že i ona chce během “vhledů” něco říct. 

 Už v první chvíli zrcadlení(načítám energii muže a jsem jím), vnímám jeho velikou potřebu vyjádřit, že je dospělý, že je svéprávný, že je MUŽ. Že UŽ je dospělý, že UŽ je svéprávný, že UŽ je muž…Vypadá to, že to potřebuje říct celému světu, ale při pozornějším vnímání potřebuje, aby to věděla především ONA. Máma.

Ve vztahu k ní(s ní) zažívá pocity její “nadvlády” nad sebou a zároveň uvědomění, že je na ní existencionálně závislý a ve svém vlastním zájmu “přežít”, mu nezbývá, než se oné pociťované nadvládě přizpůsobovat. Jeho život jako by nebyl jeho, ale její. 

Do tohoto pocitu se mi hodně míchá energie ženy/maminky. Vnímám, že ona dominance, kterou její syn prožívá ve skutečnosti není její charakterová vlastnost, ale určitá životní “nutnost” vytvořená okolnostmi a životním příběhem. Nutnost ve které jí samotné není vůbec dobře, ale životních situací je mnoho a ona má příliš málo času zabývat se sama sebou…speciálně v příběhu, kdy většina zodpovědnosti za rodinu a vše související leží na ní. 

Vracím se zpátky k muži a první co mě při pohledu na něj napadá…přede mnou je opravdu dospělý muž středního věku…je svým způsobem absurdita jeho vnímání. Proč by měl být ve svých 42 letech bytostně závislý na své mámě a proč by ho měla ovládat? Ne, tohle není pocit dospělého muže, tohle je pocit dítěte. Cílím pozornost na období života ze kterého pocit pochází. Okamžitě se po časové ose dostávám do dětství, ale ať se zastavuji u jakéhokoliv roku, počátek tam není. Pocit ano. Putuji časem až k porodu. Úzké porodní cesty(máminy), kterými se nedá posunovat vpřed. Není možné se pohybovat vlastním tempem, vlastní silou…na základě vlastních potřeb. V podobě malého rodícího se dítěte jsem závislý na matce. Jsem v jejím područí. Mohu dělat pouze to, k čemu ona(její tělo) vytvoří podmínky. Jestli mám nějaké individuální potřeby(každá rodící se Bytost je má) nikoho nezajímá. Můj život závisí na ní. Můj život v podmínkách, které mi mámino tělo nabízí, vímám v ohrožení. Jsem vyčerpaný, unavený, pod ohromným tlakem prožívám velikou úzkost, jsem sám, bezmocný. Mám strach. Mám vztek. Ohromný vztek. Na ní. Na mámu. Ubližuje mi.

Otisk. Limbický otisk a položené základní kameny ve vztahu syn/máma. Máma rovná se pocit nadvlády, ohrožení mého života, strach, bezvýchodnost, zklamání(tolik jsem se na tebe těšil mami, potřebuji vnímat tvoji lásku/srdce mami, potřebuji s tebou být ve spojení mami, potřebuji pocit bezpečí…), frustraci, vztek. S tímto “otiskem” se miminko mění v chlapečka, kluka a postupem času si víc a víc uvědomuje svoji existencionální “závislost” na mamince. Fakt, že bez ní nemůže přežít,který znovu a znovu posiluje onen pocitový začarovaný kruh.

Vzhledem k tomu, že mužova “zakázka” byl vztah s mámou, jeho tatínka v rámci našeho vhlížení nevyhledávám. Každopádně, kdyby nějakým způsobem k dispozici byl, jeho energie by byla patrná. Z nějakého důvodu, který jsme nezkoumali, byl syn svojí pozorností fixovaný na mámu. Neznamená to nutně, že tatínek nebyl fyzicky v rodině přítomen, ale co se vazby a pocitu opory/podpory pro syna týká, jakoby v  klukově/mužově systému nebyla jeho energie přítomná.

To co se po nás chce, je oddělit prožívání muže od pocitů malého dítěte. Hledám na časové ose místo, kde k tomuto vědomému oddělení může dojít. Zastavuji se ve věku 21 let, kdy vzniká prostor, nechat dětskou minulost minulostí a vstoupit do dospělostí s vědomím toho, že pokud má být můj život s někým existencionálně spojený, jsem to pouze JÁ sám. Já sám se sebou samým. V etapě dospělosti tady život v mých rukou začíná a teprve odtud vychází směrem k druhým. Tady je moje pomyslné hřiště za které mám zodpovědnost( je na mně v jaké “čistotě” ho udržuji) a je na mně kdy a jakou hru chci s někým dalším hrát a zda ho nechám pouze na jeho vlastním hřišti, či jakou podobu naší vzájemné hře/vztahu dám. Počínaje maminkou, konče vztahy ke komukoliv, třeba na druhé straně vesmíru.

 Muž, kterého zrcadlím aktuálně pomyslně ve věku 21 let má veliký zájem si svůj život do svých rukou vzít. Muži přede mnou v reálném věku 42 let, vše dává smysl. Muž ve věku 21 let, žádá sám sebe ve věku 42 let o vědomé propojení. “Potřebuji, abys byl vědomě propojený se mnou(sám se sebou) a s každým rokem svého života. Procházíme postupně zpětně každý rok od dvacetijedna let k momentu záhy po opuštění maminčina těla. V každém roku svého života si, říkejme mu třeba Tobiáš, bere svou sílu, o kterou tehdy přicházel, zpět. V každém roce života se na chvíli zastavíme a on nechá chybějící energii projít celým svým tělem/vědomím. V momentě narození se přes oční kontakt spojuje sám se sebou a s definitivní platností si bere svůj život/sílu/lásku zpět. Otvírá se důvěře, bezpečí, plynutí. Tehdy před těmi 42 lety to nešlo. Nezbývalo než být závislý na mamince a celém jejím tehdejším nastavení. Tentokrát už to jde. V reálné realitě je dospělý muž, který je schopný vytvořit zdravé základy sám sobě. S maminkou zůstává spojený přes srdce, to ostatní už je jen a jen jeho příběh a svobodná volba kudy ano, kudy ne.

Než celé zrcadlení ukončíme vyslovuje dvacetijednaletý Tobiáš ke své o dvacet let starší podobě, přání. Přeje si prožitek nadhledu, který k jeho nabyté dospělosti patří. “Podívej se ještě jednou na mámu a všimni si, že kromě mateřské role je především žena. Žena, která žije nějaký příběh.Žena, která není pouze “dominantní matka”, jak jsi jí celou dobu vnímal, ale žena, která má mnoho podob, mnoho vrstev, mnoho barev. Když se podíváš z nadhledu uvidíš obraz. I ten obraz má mnoho barev, mnoho vrstev, lze nahlížet z mnoha úhů pohledu…a ta role “máma” je v něm pouze jedna tečka. Jedna malá tečka v rámci celého obrazu. Když půjdeš ještě trochu výš(hlouběji, do stran), uvidíš, že ten obraz je součástí dalších a dalších obrazů. Příběh a prožitek malého dítěte se jistě stal a náleží mu veškeré pochopení, pohlazení, přijetí, respekt. Je čas jít ale dál. Oba dva Tobiášové, ten pravý i ten kterého zrcadlím, si symbolicky podávají ruku na znamení spolupráce a přechodu do nové etapy života.

Zrcadlení se zdá být u konce, ale je tu opět velmi výrazná energie ženy/maminky, která se hlásí o slovo.

Říkám muži, že vnímám maminku, která má potřebu něco sdělit.

Domlouváme se a já se stávám prostředníkem tolik potřebnému sdělení.

Maminka vyjadřuje radost nad celým proběhlým procesem a pocit úlevy. Omlouvá se za situace které nevědomě vytvořila a záleží jí na tom, aby se syn otevřel i jiným úhlům pohledu na ní. Sděluje synovi, že nemá žádný zájem na tom, aby on její vlastní příběh řešil.Na konec mu dává požehnání na jeho vlastní cestě.

Muž přijímá.

Zazvonil zvonec a zrcadlení je konec. Ještě než se rozloučíme, vidím před sebou dospělého muže, který se v průběhu celého “sezení” narovnal a kterému se rozšířila ramena. Sám mluví o tom, že se mu uvolnila záda a cítí v nich teplo. 

Při závěrečném rozloučení na mě hledí dvě zářící oči.

Oči, které jsou schopny vidět. Oči, které jsou schopny vidět, že role “MÁMA” je „jen“ tečka mezi desítkami dalších teček na velikém obraze.

Nejbližší možný workshop, kde se s tématem rodičů a vlastní dospělostí…potažmo převzetím zodpovědnosti za svůj život, do svých rukou…můžete setkat je už  3. až 5. března 2023.

Mrkni na web.