Když se žena bojí své vlastní síly

Při jednom hlubokém procesu se otevřelo téma ženy, která celý život žila v oslabení.
Mluvila o tíze na srdci, o strachu, o pocitu dlouhodobého prokletí, o slabosti, ale zároveň i o důvěře v život a touze osvobodit se.

  Když jsme vstoupily do hlubin jejího vnitřního světa, objevil se obraz dvou žen, které jdou spolu za ruce do tmy. Nedívaly se ven.

 Nebylo potřeba zkoumat okolní svět ani ostatní lidi.

Bylo potřeba podívat se dovnitř.
Do hlubin.
Do vlastní temnoty.

Důležité bylo, že tam nešla sama.

Ukázalo se, jak léčivé je dovolit si nebýt v náročných situacích sama.
Jak důležité je dovolit si oporu, pomoc a přítomnost druhého člověka.

V procesu se otevřelo i téma vztahu s její dospělou dcerou.
Dcera přicházela s otevřeným srdcem a potřebou říct své mamince:

„Miluju tě.“

Ale ve stejnou chvíli,  matka vstoupila do strachu a dcera okamžitě ustoupila a zavřela své srdce.

Poselství této situace bylo:

Děti nepotřebují dokonalé rodiče.

Potřebují rodiče, kteří unesou svůj vlastní život.

Kteří nezmizí ve strachu.

Kteří zůstanou přítomní.

Když jsme šly ještě hlouběji, otevřelo se překvapivé poznání:

Ta žena se ve skutečnosti nebála života.

Ona se bála své vlastní síly.

Pod tímto strachem byly uložené hluboké otisky:

– obraz ženy, která pohrdala muži a byla mužem zabita
– i obraz muže, který sám ženu zabil

Obě tyto polarity žily uvnitř jejího systému zároveň.

Obě vedly ke stejnému výsledku:

ke strachu z vlastní síly.

Žena/klientka už nechtěla být:

– ani ženou plnou pohrdání
– ani silou, která ničí…
a tak raději celý život zůstávala oslabená.

Jenže oslabení není řešení.

Oslabení neuzdravuje bolest.

Pouze odděluje člověka od jeho životní síly.

Postupně se ukazovala další důležitá zpráva:

Síla sama o sobě není nebezpečná.

Nebezpečné je oddělení od srdce.

Skutečná síla není dominance, tvrdost ani destrukce.

Skutečná síla je vědomá přítomnost.

Schopnost zůstat.

Schopnost být v kontaktu se sebou.

Schopnost nezmizet.

Proces nakonec vedl k hlubokému vnitřnímu odpuštění.
Ne směrem ven ke konkrétním lidem.
Ale dovnitř.

K těm částem sebe samé, které nesly:

– strach
– pohrdání
– bolest
– vinu
– agresi
– slabost
– i paměť utrpení

V tomto uvědomění, vznikla možnost propuštění.

Ne bojem.
Ne potlačením.

Rozhodnutím podívat se do hlubin sebe samé.

Odvaha člověka nespočívá v tom porazit temnotu, ale v tom,
dovolit si do ní vstoupit vědomě, zůstat přítomný a objevit, že i tam může existovat láska, soucit a cesta zpět k sobě samému. 

 —————————————————————–

Poselství : Není to boj proti temnotě.

Není tam snaha něco „vymazat“.

Je tam: vědomé setkání se sebou samou.

To je velmi léčivé pole.

Mnoho lidí

buď utíká před temnotou
nebo s ní bojuje

Skutečné uzdravení často začíná ve chvíli, kdy

 se člověk přestane bát podívat dovnitř.

Nemusí být sám.

Může být v bezpečném vztahu.

V přítomnosti.

V podpoře.