Jeden den v domácí škole aneb cestopisné a jiné „hry“

Dnes ráno přišel balík buchet od babičky, neodolatelně lákavá příležitost sesednout se u hořících kamen a trochu se poohlédnout po světě :-). Náš sedmimístný obytný přítel právě prochází opravou, a tak to vypadá, že z toho našeho již tradičního cestování nebude v nejbližší době nic. A co tedy s tím slibovaným výletem?

Kde jsme ještě nebyli?

A co ten nedotažený projekt? Kdy dojedeme k tomu oceánu? Vzpomínáme, jak se náš Matyáš před sedmi lety rozhodl, že chce vidět na vlastní oči oceán. „Nechci se na něj koukat někde v televizi, chci tam BÝT, chápete?“ Chápeme a osvětlujeme tehdy sedmiletému synkovi všechny strany mince včetně finančních nákladů. Matyáš se rozhoduje okamžitě, že bude podnikat stejně jako my a na cestu k oceánu si peníze zajistí. Vyhledáváme nejbližší možné místo, kam by se dalo jet, a shodujeme se na Gibraltaru. Pomáháme synovi najít jeho silné stránky, něco, co ho baví a zároveň to může udělat radost druhým. Další den přináší štosy vlastnoručně namalovaných kreseb a brzy na to vyrážejí s mužem do tiskárny. Vznikají první trička a tašky, přicházejí první objednávky, první prodej na vánočním jarmarku… a také věta majitelky jednoho trutnovského obchůdku, kde spolu s Matyášem trika i s celým příběhem nabízíme: „To nevíte, že je v evropě dětská práce trestná?“ „Mami a oni mě můžou zavřít?“ ptá se poté syn… Inu, jde o úhel pohledu. Pro někoho „dětská práce“, pro druhého veliké dobrodružství s obsahem všech možných kvalit včetně finanční gramotnosti :-). Házíme kostkou, obsazujeme jednotlivá hlavní města a spřádáme plány na další výpravy. Projekt Cesta k oceánu se nám pod vlivem jiných událostí a cest poněkud pozastavil, takže je na čase ho oprášit :-). Tímto je projekt opět aktivován a trika jsou na mých stránkách opět k dispozici :-). (Poznámka: Matyášovi bude tento rok patnáct a od svého prvního podnikání už vystřídal mnoho nejrůznějších podnikatelských záměrů. V době, kdy jsme u nás na vesnici odmítli platit sedmkrát poplatek (sedm lidí včetně dětí bez výjimky) za odvoz jedné popelnice, byl rozhodnutý, že bude popelář, protože odpad hodně a trvale vynáší.)

Na skok za bourcem

Města obsazena, plány připraveny k realizaci. Buchty v ošatce stále ještě jsou, nikomu se nikam nechce. Co takhle Hedvábná stezka? Ok. Jedeme dál. Nějakou dobu strávíme vyprávěním o hedvábí, bourci morušovém, výměnném obchodu, ale i o lnu, který se pěstoval u nás v Krkonoších, kdy ještě v nedávné době byl tkalcovský stav součástí téměř každé chalupy. Lámání lnu, česání a tkaní jsme zrovna před nedávnem zažili u kamarádky v Tkalcovském muzeu (psali jsme o něm v minulém čísle PDČ).

Článek jsem napsala pro Pravý domácí časopis a v originále si ho můžete přečíst zde.