Jak jsem v porodnici dostala pěstí

Mám pocit, že z úhlu pohledu na potřebnou „údernost“ názvu  textu, bych velmi pravděpodobně uspěla.

Nicméně a to už není tak oceněníhodné…ten příběh se skutečně stal.

Bude znít asi překvapivě, když ještě připíši Díky Bohu. Díky Bohu, že se stal, protože právě ten úder, který skutečně proběhl, změnil porodní příběh, který zněl diagnóza „císařský řez“, na nádherný rychlý přirozený porod, na jehož pomyslném konci byla jedna zdravá šťasná žena a jedna zdravá krásná holčička v bezpečí máminy náruče a na počátku svého právě narozeného života. Ta žena jsem já.

Ale pojďme po pořádku.

Je to 25 let, kdy se mi v porodnici narodil první syn, na kterého jsem se velmi těšila. Součástí jeho porodu byla ale tak příšerná bolest, že jsem se po oné zkušenosti rozhodla, že už žádné další děti mít nebudu, protože něco takového jako „porod“ nejsem už ochotná absolvovat.

Uteklo pět let během kterých jsme mimojiné s partnerem chtěli  děťátko adoptovat, což se nezdařilo a také jsem se tématem porodů začala více zaobírat. Proč Ta bolest? Kde se vzala? Co ji způsobuje?

Po zpracování a uvědomění si mnoha souvislostí, jsem přeci jenom do dalšího těhotenství šla s rozhodnutím, že budu mnohem zodpovědnější a budu naslouchat potřebám svým i mého dítěte na prvním místě. Čas plynul a mně do termínu porodu zbýval měsíc. Bylo potřeba vybrat porodnici a můj gynekolog mi doporučil kliniku U Apolináře.

Moje těhotenství totiž označil za patologické…a “ Víte u Apolináře jsou na patologické porody dobře vybaveni,“ říkal tehdy. Byla jsem silně anemická a holčička nebyla otočená hlavičkou dolu v čase, kdy se to čekalo.

Pracovala jsem tehdy hodně s automatickou kresbou a tak jsem se jejím prostřednictvím ptala človíčka v mém lůně, zda je to opravdu nejlepší místo pro její příchod na svět.  Její zpětná vazba, kterou jsem vnímala bylo jednoznačné ne. Moje afirmace, která mě provázela celým těhotenstvím zněla: „Děje se to nejlepší pro mě a moje dítě. “ Když jsem se naciťovala na to, jestli doporučení pana doktora je „to nejlepší“, odpověď ve mně, zněla NE. I přesto jsem se pod vlivem strachu o bezpečí dítěte a vybavena další větou pana doktora:    “ Přece nejste matka, která chce připravit svoje dítě o život?“, šla k Apolináři registrovat. V rámci registrace bylo potřeba projít monitoringem na kterými jsem spolu s dalšími těhotnými ženami čekala v čekárně víc jak dvě hodiny. Holčička v mém břiše se mlela, jak o život a já nemohla ani chvíli v klidu posedět.  Během těch dvou hodin jsem se rozhodla, že odejdu několikrát. Několikrát jsem rozhodnutí zase změnila a čekala. Když jsem přišla na řadu, přivítala mě ve dveřích zamračená starší sestra. Vůbec nepůsobila tak, že jí její práce/poslání baví a mě na chvíli napadlo, že vůbec nevím co má takovýhle člověk společného se mnou a mým dítětem. Zase ta vteřinová myšlenka vůbec do dveří nevstoupit a se ženou, ať je sestra či nikoliv, nic společného nemít. Ale ten strach.

Ležela jsem na zádech se všemi připnutými náležitostmi na břiše. Dcera se z předchozí fáze aktivity proměnila „v mrtvého bouka“ a nebýt toho břicha, měla bych pocit, že neexistuje. Paní v bílém plášti kolem mě dlouho nervózně chodila, až přišla chvíle, kdy mě se slovy „Co tam dělá, ona snad chrápe“, uděřila rukou zaťatou v pěst do břicha. Později jsem se dozvěděla, že miminko musí vykazovat aktivitu, aby monitoring mohl úspěšně proběhnout. Toto byl tedy pravděpodobně nějaký odborný zásah?

Vůbec jsem nechápala co se to stalo a už vůbec ne, proč někdo přistupuje k mému dítěti počatému z lásky, tímto způsobem. S mým tehdejším sebevědomím, bych sebe vynechala. Pravděpodobně bych si namluvila, že já jsem tu ránu asi z nějakého důvodu potřebovala, ALE MOJE DÍTĚ??

Okamžitě je mi jasné, kde se moje dítě rozhodně nenarodí. Dostávám lísteček s výstupem z monitoringu, bez jediného komentáře. Na chodbě ještě zastavuji procházející lékařku a žádám jí i o vysvětlení lékařské zprávy s tím, že tomu nerozumím. Podívá se na mě udiveně a říká: „Tomu ani nemůžete rozumět, my na to studovali leta…“ Nechává mě stát na místě a odchází. Připadám si jako v nějakém špatném snu. Nevěřícně se za ní dívám.

Jakoby můj pohled cítila, otáčí se ještě a dodává: “ Tohle kdyby tady chtěli vědět všichni, nic jiného bychom tu nedělali.“

Konec. Tečka. U Apolináře mě rozhodně nikdo neuvidí.

Doma vše vyprávím muži. Bereme si vše „do vlastních rukou“. Zjišťujeme příčinu anémie z pohledu psychosomatiky. Rodové programy. Začínám na nich pracovat a postupně zpracovávat. Muž si bere na starost moji životosprávu a připravuje mi jídla na podporu krvetvorby. Zároveň si bere na starost většinu péče o staršího syna a já se věnuji sobě a těhotenství. Pracuji s automatickou kresbou, prostřednictvím které se dozvídám důvod dceřiného „neotočení se“. I toto téma důkladně zpracovávám.

Přichází den, kdy se otočí. Přichází den, kdy má můj krevní obraz  podobu dokonalosti. Můj gynekolog nevěří tomu, co vidí.

Přichází DEN, kdy moje dcera připlouvá na svět. Svojí vlastní silou. Mojí vlastní silou. Přirozeně.

Žádné drama se nekoná. Žádné drama ani původně plánovaný císařský řez. Konal se život ve své plné síle a intenzitě, která nemusí být destruktivní. Konala se radost, naplnění, zadostiučinění…a já kromě svojí dcery, prožila zkušenost té ohromné síly, která nám ženám byla dána do vínku.

O psychosomatice, automatické kresbě a mnohém dalším se můžeš dozvědět i v kurzu Aby porod nebolel : https://abyporodnebolel.cz/…enu

nebo tě těhotenstvím mohu provést individuálně.

Chtěj pro sebe i svoje dítě to nejlepší.

Chtěj to od těch, kteří to umí a mají svojí osobní a tu nejlepší zkušenost.

To nejlepší máš nadosah tady :https://abyporodnebolel.cz/…enu