Fotografie, která prý zahýbala internetem(nebo čím vlastně?) – vyjádření

Autorka níže přiloženého článku tento můj text na své zdi po dvakráte smazala…a poté co jsem napsala, že ono vyjadření je tedy na mé facebookové zdi, mě zablokovala úplně. Místo mého vyjádření, napsala do komentářů cosi ve smyslu, že nechci spolupracovat, na které ovšem z důvodu oné blokace nemohu reagovat.
Moji zpětná vazba na článek a situaci kolem fotografie, pro toho, kdo se tím chce zabývat je tedy zde. Z mé strany je to vše. Nemám co dodat.

„Dobrý den, paní Járo,
jsem „ona Lucie“, která dle Vašeho článku škrtla první sirkou a začala pomyslný hon na čarodějnice. Píšete sice, že článek vznikl z důvodu Vaší potřeby hájit „pravdu“, ale jak už to tak bývá ona žádná jedna jediná pravda neexistuje a vždy jde jen o úhel pohledu, kterých je mnoho. Jeden z nich je ten, že žádná Lucie, alespoň tedy já ne, nikoho neupaluje a už vůbec nemá s Vaším příběhem o sirkách a čarodějnicích nic společného. S fotografií, která se šířila facebookovými sítěmi a jejím sdílením ano. V článku uvádíte, že to proč „ona Lucie“, fotku sdílela a přidala komentář, ví pouze ona. Ano, ona to skutečně ví a proto je(byl) status k fotce na zdi s jejím jménem. Pokud Vás to tedy zajímalo, mohla jste se zeptat. „Ona Lucie“ by jistě neměla problém Vám odpovědět. A protože „ona Lucie“, kterou zmiňujete jsem já, odpovím Vám i když jste se mě na nic neptala. Kdybyste to totiž udělala, neměla byste námět na dramatický příběh o upalování čarodějnic. Žadný hon na čarodějnice se z mé strany totiž nekoná. Pohybuji se v oblasti vzdělávání dost dlouho a různým způsobem, na to, abych věděla, jak je těžké najít cestu, která uspokojí všechny, kterých se toto téma týká. Mám kolem sebe mnoho blízkých přátel v učitelských rolích, včetně několika učitelů našich dětí, abych věděla, jak náročná je tato profese a o co je náročnější, když ji chce člověk dělat poctivě a ještě s otevřeným srdcem. Co víc, mám kolem sebe několik lidí – učitelek a učitelů, jejichž práce si velmi vážím. Jsem dost stará na to, abych věděla, že všude(ve všech oblastech života)jsme lidé různí s různými životními zkušenostmi a přístupy, a nerozdělovala lidi na „dobré“ a „špatné“. Jaká je tedy skutečná varianta fotky a statusu na mé facebookové zdi? Fotografie ke mně, tak jako k mnoha jiným doputovala několikrát posdílená(s několika jmény sdílejících) a její obsah mě zaujal. Ta fotka přímo vybízí k zamyšlení nad jejím obsahem. Nad tím jakou formou vzdělání prošlo mnoho generací, včetně té mé sedmdesátkové. Nad tím, jak způsob vzdělávání formuje a ovlivňuje naše životy. Nad tím, o čem vlastně zdravé a přirozené lidské vzdělávání je. Nad tím, zda se vzdělávání za několik posledních generací změnilo…Těch otázek k zamyšlení je mnoho. Fotografie sama o sobě je nádherným otvírákem právě k tomu zamyšlení. A pro mě, nebyla ničím jiným, než tím o čem píši. Dostala se ke mně bezejmenná a absolutně anonymní. Není na ní kromě obsahu nic konkrétního. Žadný člověk, žádná konkrétní učebnice/cvičebnice, žádné konkrétní období. Jen zachycený model situace, který může v každém kdo ho shlédne vyvolat jiný pocit, jiné emoce…s největší pravděpodobností na základě vlastních prožitků v této oblasti. Emoce na základě mých prožitků z dětství byly: „Úplně blbé dítě.
Ještě, že bude postupem času důkladně opravováno.“ To je ten „nepříjemný komentář“, který zmiňujete ve vašem textu a který jsem do svého statusu napsala. ANO, klidně bych mohla být dítě(a byla jsem), které by vypracovalo „úkol“ stejně a ano byla bych ohodnocena stejnou známkou. A vzhledem k tomu, že nejsem zdaleka sama, spustila se vlna emocí u mnoha dalších lidí. Komentáře rozhodně nebyly plné krav – učitelek, bylo v nich veliké spektrum úhlů pohledu. Nejsem a nikdy jsem nebyla členkou uzavřené skupiny do které byla fotka původně vložena a začátek příběhu jsem se dozvěděla až od oné maminky, ve chvíli, kdy Vy už jste měla vyťukaný text obhajující „pravdu“. Za vypuštění fotografie nese zodpovědnost pouze její autorka. Ke mně doputovala jako anonymní facebooková fotka se zachyceným příběhem o kterém si kdokoliv může myslet cokoliv. Skutečnost může být i taková, že nikdo na nikoho nečíhá, aby ho ranil, nikdo nikoho neupaluje… každý je zaměstnaný svým vlastním zraněním.Těch přináší české školství dost. Jak učitelům, tak rodičům, tak dětem. Nebo snad ne? Všem, kteří vkládají svojí energii do toho, aby tomu bylo jinak, ať už to dělají jakkoliv, patří veliká úcta a poděkování. Z mé strany je to vše.
Pokud máte skutečně zájem o všestrannou spolupráci, uvítám vložení mého textu do Vašeho článku. Já bych pro změnu, ráda Váš text vložila do knihy o vzdělávání, kterou již několikátý rok připravuji.“

K tomuto textu přidávám dodatek, že poté co, mě oslovila autorka fotografie, jsem ji z facebooku stáhla, neb nemám potřebu vstupovat do někoho osobního příběhu. Pro pochopení výše zmíněného textu ji ovšem vkládám znovu.

 

Článek, který zmiňuji je zde: https://www.skolazvesela.cz/2019/06/21/zapalte-hranici-smele-pro-carodejnici/?fbclid=IwAR0jxvaIqpR9-KCQalToeG-_7wMRa4lAupLHNuusvyWQAg7gYnY-_-fupOE

 

Lucie Suchá Groverová
Autorka knihy Aby porod nebolel, lektorka sebepoznávacích seminářů, kurzů prenatální přípravy prostřednictvím kresby v Maitree a mateřských a rodinných centrech a centrech osobního rozvoje v celé ČR i na Slovensku. Nezávislá publicistka, propagátorka vědomého těhotenství, porodu, rodičovství a lidství...