Dech draka

Naše seznámení s vykuřovadly začalo jedním narozeninovým překvapením. Představte si muže, který v den narozenin své ženy onu ženu naloží do auta a veze ji neznámo kam. Dotyčná žena je nejprve velmi překvapená, pak se chvíli brání, poté se nechá ukecat a rezignovaně vchází do zapadlé královédvorské uličky (poznámka Lucie – byla jsem strašně naštvaná a měla pocit, že víc už mi narozeniny nikdo zkazit nemohl). Otvírají se dveře a z nich se line omamná vůně. Dosavadní pocity obou partnerů mizí a nastává přítomná přítomnost. J Ocitají se totiž v království vykuřovadel, šamanských bubnů a tibetských mís. Na zvonku u vstupu do onoho jiného světa je jméno: Michael Rymer.

Michaeli, my jsme u vás tehdy zůstali téměř celý den. Bylo to jako překročit práh do jiné dimenze. Co vlastně jsou ta vykuřovadla?

Jsou to bylinky, dřeva, pryskyřice, které se zahřívají na zdroji tepla, a tím uvolní vůní svůj účinek. První setkání člověka s nimi přišlo se zapálením ohně, do kterého „něco“ hodil. To „něco“ vonělo, ovlivňovalo jeho vědomí, rozpoložení, psychiku a v neposlední řadě zdraví. Vyléčil si rýmu či cokoli, co ho v té době trápilo. Pak přišla doba, kdy začal vykuřovadla používat vědomě. I dnes jsou celé civilizace, které je používají a aktivně s nimi pracují. V celé Asii, Jižní Americe a v části Ameriky severní je tradice vykuřovadel zažitá. Dříve byla i u nás. Teď se nacházíme ve Dvoře Králové, kousek odtud je barokní areál Kuks, kde je jediné farmaceutické muzeum v ČR. Právě tam se dají najít stopy po vykuřovadlech. Nachází se tam spousty stojatek a různých nádob na léky, které nesou názvy vykuřovadel. Stojatky jsou vysoké, stojaté, keramické nebo dřevěné nádoby na vykuřování. Dřevěné se mořily býčí krví a mají krásnou, temně rudou cihlovou barvu. Nadčasový hrabě Špork je na Kuksu stoprocentně používal.

Kdy a proč tradice vykuřování v Evropě odezněla?

S příchodem tzv. moderní medicíny a farmacie. Stejně jako fytoterapie, bylinkářství a další. Lékaři začali mít pocit, že to umějí lépe, a ten postupně přebrala většina společnosti.

Dobře, ale přeci jenom i za socialismu bylo možné slyšet o bylinkách, homeopatii a mnoha různých léčitelských směrech. Kam se poděla vykuřovadla?

Kdo chodil do kostela, věděl o nich i za socialismu. Obecně přišel začátek jejich konce s nástupem nemocnic a současného životního stylu.

Člověk musí při jejich přípravě zpomalit, zastavit se. To se do dnešní doby moc nehodí.

S vykuřováním souvisí rituály, které postupně lidé začali považovat za cosi magického, do moderní doby nevhodného. Ona ta tradice ale nikdy nebyla úplně mrtvá, protože spousty lidí pálilo
o Vánocích františky a purpuru. To jsou také vykuřovadla, jen jsme zapomněli, proč se pálí. Zhruba sedmdesát let zpátky se zapalovala purpura proto, aby vyvolala atmosféru Vánoc. V ještě dřívějších dobách proto, aby se pročistil prostor, smazaly tíživé nánosy z toho roku a lidé se připravili na rok další. Purpuře se tehdy říkalo vonička a bylinky do ní se sbíraly po celý rok. Křesťanské rodiny si ji pak dávaly posvětit v kostele. To samé františek. Kadidlo bylo vždy drahé a ne každý si ho mohl koupit. Lidé používali smrkovou pryskyřici a spolu s dřevěným uhlím ji tvarovali do malých kužílků, které se začaly pálit na Tři krále. Jedna etapa pálení byla od zimního slunovratu a říkalo se jí dvanáct kouřových nocí. Každá noc představovala jeden měsíc a mohlo se spálit to, co se v ten který měsíc nestihlo odčinit, napravit, odpustit.

Jak jsi k vykuřovadlům přišel ty?

Začátek byl zvláštní. Já vždycky říkám, že Pánbůh se rozhodl, že potřebuje někoho na prodej vykuřovadel, a tak si vybral Rymera. Potkal jsem se s nimi v takové mojí umělecké éře, kdy jsem dělal sochy. Nedalo se to nějak obejít nebo minout. Asi jsem se vykuřovadlům věnoval v minulém, nebo spíš v mnoha minulých životech. Často při přednáškách zapáleně vysvětluji, jak to v té které zemi vypadá, a když se mě někdo zeptá, kdy jsem tam byl, odpovídám, že nikdy. Tedy v tomhle životě nikdy. V popisu zemí s celou jejich atmosférou se prý nemýlím. Vždycky jsem se chtěl živit výtvarným uměním, ale nejsem vystudovaný výtvarník. Mám původně chemickou školu, také pedagogické vzdělání, nějakou dobu jsem prodával auta, pneumatiky. I v mém případě hrají při setkání s vykuřovadly roli narozeniny. Kdysi jsem své první ženě Evě koupil k narozeninám knížku Magická kuřidla. Tak jako hodně lidí západní společnosti jsme o tomto tématu nevěděli vůbec nic. Trochu ji to děsilo. Moc tu knížku nečetla, a tak jsem se do ní pustil já. To byl úplně první impuls, kdy jsem pocítil, že tohle všechno musím mít. Objednávali jsme z Německa, z Ameriky. Byla to doba, kdy se tady nedalo prakticky nic sehnat. V mém případě šlo nejprve o teoretickou fascinaci. Já je jakoby vůbec neznal, ale už mne to dostalo. Zajímavé bylo, že když jsem spoustu vykuřovadel
zapálil poprvé, věděl jsem, že je znám. Absolutní pocit důvěrné známosti, jako když potkáš někoho, koho dlouho znáš a víš o něm hodně. Vůně mne dostávaly do nejrůznějších rozpoložení a pocitů. Hodně mne ze začátku ovlivňovaly. Dodnes mne fascinují, i když jiným způsobem než dříve, protože jich prošly mým životem stovky, možná tisíce.

Jaká vykuřovadla používáš ty sám ve svém každodenním životě?

Sám nejvíc používám kadidlo. Samozřejmě se chutě mění, podle aktuálního rozpoložení, podle počasí. Pro mne je zásadní, že jen máloco si můžeme vyzkoušet tak, jak to bylo před tisíci lety. Když budu chtít ochutnat víno nebo jídla, tak jak se připravovala kdysi dávno, je to problém. Naproti tomu kadidlovníky rostou tisíce let úplně stejně. Když přijde balík třeba z Ománu a zabořím ruce do pryskyřice, vím, že to je ten samý pocit, jako měl v dávné době někdo přede mnou. U éterických olejů je to jiné. Při jejich přípravě dochází k fyzikálně-chemické úpravě, kdy se ze stromů vydestiluje látka, která už není původní. U vykuřovadel mohu stále zažít dotek pradávna. Vykuřovadla jsou můj život. Všechna, které nabízím, jsem cítil, vyzkoušel. Mluvil jsem o mojí fascinaci vykuřovadly, dříve to vlastně byla fascinace pro celé kultury. Egypt byl unesen vykuřovadly, pálili při každé příležitosti. Slavnosti se doprovázely vykuřovadly. Antika také. Dokonce ve starém Římě museli vydávat nějaká omezení, protože podle historických záznamů byla města tak zamořena kouřem, že se v ulicích nedalo dýchat. Kadidlo tam mělo větší cenu než zlato. Vydávaly se za něj neuvěřitelné sumy peněz.

Mícháte také své vlastní vykuřovací směsi?

Sedmdesát procent směsí, které jsou u nás k dostání, mícháme my. Větším dílem je to na základě historických receptů, ze starých knih a něco mícháme už i podle našich zkušeností.

V některých kruzích je populární používání tzv. „místních produktů“. Jak je to u vykuřovadel?

I historicky se vždycky používaly suroviny, které se dovážely. Nikdy to nebylo tak, že by se v daném regionu používalo jen to, co je původní. Keltové používali kadidlo. Když se podíváme do starých knih, herbářů, kuchařek, ať už to je Hildegarda von Bingen nebo Mattioli, používalo se orientální koření. Já to nevidím jako problém a nikdy v historii to problém nebyl. Mám pocit, že rostliny jsou nějakým způsobem dar lidstvu a člověk je může používat bez ohledu na místo, kde žije.

V dnešní době se často obliba nějakého produktu zvrtne. Příkladem za všechny budiž palmový olej. Dochází i v oblasti, ve které se pohybuješ, k něčemu podobnému?

Neřekl bych, že se to zvrtává přímo kvůli vykuřovadlům. Zaznamenávám jistý vývoj na trhu od doby, kdy jsem začínal. Postupem času se ohromně zvyšují ceny a nastávají situace, kdy třeba vykuřovadlo, které jsem roky odebíral ze Sumatry, najednou není, protože jsou vykáceny původní stromy právě kvůli palmovým plantážím. Nebo na Borneu strom, který produkoval látku zvanou borneol, už také není. Z Jemenu, který je zmítán v konfliktu, je problém přivézt vykuřovadlo, jako je myrha. Někdo si možná řekne, že palmový olej je něco podružného, ale ve chvíli, kdy jsme kvůli tomu schopni zničit takhle rozsáhlé plochy vzácných biotopů, je něco špatně.

Dostali jsme se na druhou stranu mince, tak tam ještě zůstaňme. Co falšování?

Falšovalo se vždycky. Pravé kadidlo bylo drahé, tak se do směsí přisypávala smrková nebo jedlová pryskyřice, která má podobnou vůni. Dneska je dostupnost všeho mnohem lepší, ale převládá hodně levného a nekvalitního zboží. Kvalitní se shání těžko a je většinou drahé. Tak jako ve všech oblastech existuje hodně pseudoznalců a plno nesmyslů najdeme i v knížkách. I tady platí, že nejlepší je jít za někým, kdo tomu rozumí. Když jsme u knížek, doporučuji knihu Christiana Rätscha – Vykuřovadla. Dech draka, na jejímž vydání jsem se podílel.
O tobě se mluví jako o jednom z největších znalců vykuřovadel v Česku. Jakým způsobem si ověřuješ pravost a kvalitu surovin, které přivážíš? Nakupujeme přímo u producentů. Jednak vím, že půjde o jednu z nejlepších kvalit, a také je to nejpřímější cesta. Když nakupuji například už tolikrát zmíněné kadidlo, je to u člověka, který má kadidlovníkové háje a sám ho i sklízí. Ta surovina má úplně jinou energii. Vezmeš ji do rukou a necítíš jenom vůni, má ohromnou sílu a mně se často derou slzy do očí. Prostě fantastické. Je to velký rozdíl oproti velkoprodukci, kde suroviny projdou dvaceti třídicími stroji, dvacetkrát se přesypou do různých pytlů a stokrát je vezme někdo do ruky. Pro mne je také důležité, že vím, komu platím – člověku, který se na všem přímo podílí. S každým dalším překupníkem se k původním lidem dostane jen málo.

Setkáváš se osobně se svými dodavateli? Jezdíš za vykuřovadly po světě?

Naše cesty nejsou úplně časté, jezdit pro zboží přímo nejde, objednáváme z celého světa, a to bychom nedělali nic jiného, než cestovali. Jistě by to bylo příjemné, ale někdo také musí pracovat. Proto se naše cesty zaměřují spíše na navazování nových kontaktů a udržování či spíše seznamování se napřímo s našimi dodavateli. Vždy se snažíme také o to, abychom viděli, jak se konkrétní zboží vyrábí, jak se produkují vykuřovadla, jaká je tradice a historie onoho místa. V Indii jsme měli možnost navštívit mnoho buddhistických klášterů, kde je vidět živá tradice, způsob, jak se používají rituální předměty, které na našich stránkách můžete najít. Přímá zkušenost dá člověku hlubší vhled a pochopení, jak dále přenášet jejich filozofii a pohled na svět. Některé věci mohou být našemu západnímu myšlení hodně vzdálené. Proto je pro mne nesmírně důležité, abych měl právě onu reálnou zkušenost, kterou pak mohu předávat, zprostředkovávat, je jedno, jak to nazveme, prostě vložit do naší práce.

Jaké jsou tvé dojmy z cest? Je nějaké místo nebo zážitek, o kterých zpětně víš, že tě nějak ovlivnily?

Tím nejsilnějším zážitkem pro mne byl ten úplně odlišný způsob života v Indii, byl to naprostý kulturní a sociální šok. Jako asi pro každého Evropana, který se dostává do Indie poprvé. Putuje odsud velice naléhavý vzkaz, važme si všeho, co máme. Protože v Indii jsou miliony lidí, kteří kromě své vlastní existence nemají vůbec nic. A působí o mnoho vyrovnanějším dojmem než hodně nadávajících lidí u nás, kteří mají z pohledu Inda, po té materiální stránce, na kterou většinou žehrají, naprosto všechno.

Kam ještě tě cesty za vykuřovadly zavedly?

Naše poslední cesta směrovala na řecký ostrov Chios, je to jedna z nejvýchodnějších částí Řecka, je to místo, odkud dovážíme nádherně vonící pryskyřici mastix. Dnes se u nás o ní moc neví, ale pro místní obyvatele má podobný význam jako třeba santalové dřevo pro Indy, je to prostě fascinace, životní filozofie, obživa. Je to to, co formovalo osudy celého ostrova, jeho historii i současnost. Na Chiosu se získává mastix, pryskyřice stromů pistácií lentišků, stejným způsobem, jakým se získávala v dobách antiky, v dobách osmanské říše. Od těchto dob je tam tento druh stromů kultivován, takže nikde jinde na světě tyto stromy nedávají mastixovou pryskyřici, jen na Chiosu. Tam jsme se setkali se zástupci našeho dodavatele, kteří nám ukázali, jak se nařezává kůra stromů, jakým způsobem se čistí pryskyřice a jak se místní lidé, zejména ti mladí, znova vracejí ke kultivaci stromů a sklizni a zpracování mastixu. Protože tisíciletá tradice jim dává ve světle ekonomické a uprchlické krize v Řecku novou možnost obživy, nebo alespoň vítaného přivýdělku, protože poptávka a ceny mastixu neustále rostou. Tady je vidět krásná paralela, jak tradiční způsoby obživy, zpracování vykuřovadel, mohou ovlivňovat i naši moderní civilizaci. Ale naše cesty nemusí být vždy úplně exotické, mnohokrát jsme navštívili například ostrov Hvar v Chorvatsku, tam jsme viděli, jak se ve starých dobách pěstovala levandule, vlastníma rukama jsme si trhali nádherně vonící květy levandule i smyslně aromatický rozmarýn. I tady je vidět, jak bylo lidstvo v historii až do dnešních dní fascinováno vůněmi, jak produkce vonných látek formovala životy lidí v mnoha generacích, jak formovala osudy národů a velkých částí našeho světa. Na Hvaru jsou dodnes vidět velké plochy, jež byly pokryty trsy levandule, celý Chios je protkán malými stromky, pod kterými je nasypána drcená křída, na které se blyští zářivé kousky mastixu, stejně tak v Ománu najdete rozlehlé pouštní oblasti, na kterých se choulí houževnaté a těžce zkoušené, pokřivené kmeny kadidlovníků, ze kterých prýští fascinace západního světa v oblasti vůní, kadidlo.

A co čeští producenti?

Čeští producenti vlastně neexistují, máme jediného dodavatele z jižní Moravy, od kterého máme 5 bylin v biokvalitě. Na české podnikatelské prostředí mám skeptický pohled, spousta lidí se do toho pustila ve vidině velkých zisků, ale pak zjistili, že se to nedá dělat jako byznys, musí se to dělat srdcem.

Jaký máš vztah k vonným tyčinkám?

Jsem milovník vonných tyčinek. Vonná tyčinka je dobrá, když je vyrobená přírodně, bez přidaných chemických látek, a to je dnes velký problém. Drtivá většina je z Indie a to, co se sem vozí, je ve větší míře umělé. Z krabičky se to poznat nedá. My jsme před lety řešili, jestli s nimi skončíme, ale nakonec jsme našli dodavatele, kde můžeme zaručit, že tyčinky jsou přírodní. Tyčinka slouží k tomu, aby se prostor provoněl. To se nám nemusí při pálení vykuřovadel tak povést, protože v Indii používají řadu surovin, které záměrně tají, a nedá se snadno odhalit, z čeho jsou složené. I když znám mnoho vykuřovadel, občas bývám v Indii překvapen, co to vlastně voní.

Stalo se mi, že jsem chtěla připravit příjemnou provoněnou atmosféru a místo toho jsem byla naštvaná, protože mi to nehořelo. Na co jsou všechny ty mističky, cedníčky a písek? Člověk na začátku trochu tápe. Máme v polici vykuřovadla, která ani nepoužíváme. Když si tedy řeknu – jdu na to, kde začít?

Vážně máte vykuřovadla a nepálíte je? To je jako mít knihovnu plnou krásných knih a neumět číst…

Číst nás učí ve škole.

Znalost bylin a vykuřovadel dřív předávaly babičky. Dneska je od toho Rymer. J (Pozn. redakce: Jak na vykuřovadla se dozvíte v samostatném článku od Michaela na straně 30)

Kdo vlastně stojí za firmou Vykuřovadla Rymer?

Já vždycky tak trochu s úsměvem podotýkám, že všichni velcí muži dávali firmám svá jména – Baťa, Porsche, Rymer, ale na chodu se podílelo více lidí. My nejsme tak velcí, ale za jménem Rymer je nás také víc.

Je něco, co ti vykuřovadla vzala?

Prodávat vykuřovadla je zajímavá věc. Není to jako prodávat auta nebo cihly, ale přesto část pracovní náplně firmy je stejná jako u všech ostatních firem. Plno věcí člověka nebaví, ale udělat se musí, a i já jsem do toho v určité době zapadl a stálo mne to manželství. V jednu dobu bylo tolik práce, že už jsme neměli čas jeden na druhého. Tolik jsme se od sebe vzdálili, že už to nešlo vrátit zpátky.

My jsme při našem seznámení měli radost, že jsme potkali rodinu, která se kvůli práci nijak netrhá, nikdo nikam „povinně“ neodchází. Pak se před nějakou dobou na veletrhu Biostyl objevily dva stánky s vykuřovadly Rymer. Další rok už byl opět stánek jen jeden a v něm jste stáli tři. Ty, tvoje první žena Eva a současná žena Petra.

Ano, byli jsme partneři, kteří se ráno nikam nerozchází, a byl jsem táta, který ráno z domu nikam neutíká, přesto to ale není záruka rodinného štěstí. Přišel jsem na to, že někdy to nejde dál. Že se musím rozhodnout, zda toho nechám, anebo budu pokračovat, ale nějakým způsobem na to doplatím. Je to ve všech oblastech života. To, čemu se věnuješ, na tebe na jednu stranu klade nějaké nároky, ale na druhé straně tam pořád musí být ta přitažlivost. To je hnací síla. Jakmile se vytratí, nepomůže už ani to nejlepší vykuřovadlo.

Bylo nás víc, kdo vás i v této situaci oceňoval. To přeci není jednoduché umět se domluvit, spolupracovat a všechno ustát.

S první ženou jsme se sobě paradoxně vzdálili jako manželé, ale za ty roky se z nás stali výborní pracovní partneři. Tohle všechno zahodit by byla velká škoda a nikdo z nás to nechtěl. Doba nějak jde, vztahy se vyvíjejí. Tak, jak říkají budhisté, nic není stejné. S Evou jsme zhodnotili, že naše cesta coby partnerů došla ke svému konci a je potřeba pokračovat každý sám za sebe. To, co nás ale kromě dětí stále spojuje a v čem stále společně pokračujeme, jsou právě vykuřovadla Rymer.

Máš kromě vykuřovadel i nějaké jiné koníčky?

Bonsaje. U nich nejsou výsledky vidět za týden, takže se budu muset dožít vysokého věku, abych v této oblasti viděl plody své práce.
Michaeli, a úplně nakonec. Vykuřovadla vynášejí věci pozemské vzhůru do nebes, jak je Michaelovi Rymerovi na planetě Zemi? Výborně. Já jsem člověk, který si nedělá iluze, nebo nebrečí nad tím, jak je tahle civilizace zkažená. Nesmírně si vážím toho, že tu žijeme řadu let bez válečného konfliktu. Že se nebojím o svoje děti a ženu. Že sedím v pohodlné židli, jezdím autem. To jsou věci, které mi dávají pocit ohromného vděku. Cesta do Indie mi v mnohém otevřela oči, protože tam skutečně žijí lidé, kteří nemají nic. Mám si vážit toho, co mám.

Kdybys měl možnost mít tři přání, co by to bylo?

Inspiroval bych se svojí dcerou. První přání by bylo mít dalších milion přání. To není špatná myšlenka.

Michael Rymer (* 1967)

• spolumajitel firmy Vykuřovadla Rymer, kterou provozuje společně s bývalou ženou Evou a současnou partnerkou Petrou
• vystudoval střední průmyslovou školu chemickou, praktické znalosti z této oblasti uplatňuje v oboru vykuřovadel dodnes
• v roce 2004 založil s tehdejší manželkou Evou společnost Vykuřovadla Rymer
• podílel se na vydání knihy Vykuřovadla. Dech draka
• dcery Barunka (11) a Violka (6)

Rozhovor jsem napsala pro Pravý domácí časopis a v originále si ho můžete přečíst zde.